Kapitola 8 Vůle
Introspekcí snadno identifikujeme různá přání, od těch nejživočišnějších, jako je přání najíst se, máme-li hlad, až po nejduchovnější, jako pokleknout a povznést mysl k vděčné oslavě Nejvyššího. Přání přechází plynule ve snahu o jeho realizaci, která ovšem může být zablokována ohledem na jiné cíle nebo okolnosti, v případě jídla například když si uvědomíme, že držíme dobrovolný půst nebo že čeká neodkladná práce.
Pro seznámení s fenomenologií vůle je vhodné popsat volní proces. V něm lze odlišit rozhodovací a realizační stadium.
8.1. Rozhodovací stadium volního procesu
Toto stadium nastává, dojde-li ke konfliktu různých přání. Protichůdná přání přitom ovšem musí být přibližně stejně silná. Má-li jedno z přání samozřejmou suverenitu, skončí konflikt dříve, než ho stačíme postřehnout. Tak je tomu například tehdy, když na poslední chvíli nastupuji do vlaku a zavoní mi stánek s klobásami, nebo když při manipulaci s televizním ovladačem „zavadím“ o pornografii (pokud ji rozhodně odsuzuji).
Poměrně snadné je řešení konfliktu, při němž se musím rozhodnout mezi dvěma (nebo více) přáními, jejichž realizace vede k příjemným prožitkům, například mezi písněmi, jež si mohu zazpívat. Často však stojíme před volbou (nej)menšího zla, například přiznat se a přijmout následky svého činu – nebo se nepřiznat a snášet trýznivé výčitky svědomí. Jsou-li obě přání přibližně stejně silná, můžeme u sebe pozorovat váhání, jež někdy přechází až do podoby buridanovských oscilací: Jakmile se totiž přikloníme k jedné z možností, nabývá na živosti a působivosti naše představa odpovídajících „věcí příštích“, jejichž negativní aspekt v nás budí strach. Přikloníme se proto k druhé možnosti, se kterou je však také spojena nějaká hrozba; ta při následném imaginativním rozvinutí vzbudí podobný strach – a celý proces se zacykluje. Tak tomu může být v uvedeném případě rozhodování, zda se přiznat – ale také například u dívky, jež se rozhoduje mezi dvěma chlapci: jednak mají oba kromě pozitivních i negativní vlastnosti budící obavy, jednak příklon k jedné z možností prožitkově aktualizuje obavu ze ztráty výhod spojených s možností druhou. Kalkul rozhodování mezi přáními nemusí být čistě egoistický, dívka se může také těžce rozhodovat mezi povoláním kadeřnice a zdravotní sestry, kde je ve hře i ušlechtilý motiv služby. Neurotický konflikt vzniká obyčejně při závažné volbě menšího zla, kterou lze odložit, avšak za cenu ztrát a utrpení, jež s časem narůstají.
Konflikty různých přání (prožívané jako jakési vnitřní přetahování či přetlačování) mívají různou podobu podle toho, zda tato přání morálně akceptujeme, nebo je naopak více či méně odsuzujeme či jimi pohrdáme; některá svá přání prožíváme jako cizí našemu Já, jako pokušení atd.
Rozhodování mezi různými přáními často skončí tím, že po důkladné rozvaze, případně po určitém odkladu, jedna z možností zřetelně převáží. Jestliže k tomu nedojde, nastoupí zpravidla volní akt. To je psychický jev svého druhu. Není to ani pouhé spojení přestav, ani cit, ani myšlenka, nýbrž zvláštní aktivní prožitková kvalita, zahrnující pocit svobody a odpovědnosti. Volní akt nastupuje často tam, kde proti sobě stojí na jedné straně přání bezprostřední, pudově podmíněná, tělesně naléhavá a rychle splnitelná – a na druhé straně přání spojená se vzdálenými cíli nebo vysokými ideály a svobodně přijatými mravními normami. Právě do tohoto „nerovného boje“ zasáhne volní akt, který přáním bezprostředně slabým dodá sílu a bezprostředně silná přání naopak oslabí. Výsledkem je, že „Chci“ zvítězí nad „Chce se mi“ a člověk udělá, co považuje za dlouhodobě prospěšné nebo prostě za správné.
Zvláštním případem rozhodnutí je akt odvahy, překonání strachu nebo rozhodnutí jednat navzdory strachu. V aktu odvahy nabývá často velké intenzity již zmíněný prožitek svobody, jedna z vrcholných lidských zkušeností. Odvážným rozhodnutím často strach mizí; u lidí zvyklých často měnit svá rozhodnutí však trvá.
Mluvíme-li o prožitku svobody, je nasnadě otázka, zda jde o svobodu skutečnou, tj. zda je člověk svobodný ve filosofickém, resp. teologickém smyslu, zda svoboda není ve skutečnosti jen krásná iluze, přičemž ve skutečnosti o našem jednání rozhodují motivy (často nevědomé), na něž nemáme žádný důvod být hrdí. Na tuto otázku psychologie odpověď nezná, ani ji nehledá. Tradiční vědecký (ve skutečnosti vždy filosofický!) determinismus prohlašuje prožitek svobody za pouhý epifenomén, za užitečnou fikci: tato fikce povzbuzuje aktivitu jedince i skupiny a vede také k přijetí odpovědnosti za vlastní činy. Indeterminista – spolu s člověkem „zdravého rozumu“, který však nemůže být autoritou, spíše naopak, připomeňme si jen iluzi geocentrismu! – odmítá myšlenku užitečné fikce jako nehoráznost. Svobodu vůle nelze vědecky ani dokázat, ani vyvrátit. Nesporná je pouze povinnost psychologa popsat a vzít vážně prožitek svobody jako svérázný psychický jev a snažit se ho vyložit, jak nejlépe dokáže.
Při těžkém rozhodování, spojeném s dlouhým rozvažováním a přemítáním, bývá nesnadné dojít k definitivnímu řešení. Rozhodování se totiž často skládá z řady zkusmých, nezávazných rozhodnutí, asi jako když šachista v představě dělá ten či onen tah a po vyhodnocení výsledku ho zase „bere zpět.“ Pak je nebezpečí, že vezmeme zpět i skutečné rozhodnutí. Pociťujeme proto potřebu „udělat tečku“, zpečetit rozhodnutí, které už považujeme za definitivní. K možnosti, kterou jsme zvolili, řekneme „Ano“ nebo „A hotovo“ a provedeme nějaký pohyb, například vstaneme, jako bychom si šli balit zavazadlo. Své rozhodnutí si můžeme i napsat nebo je sdělit někomu pro nás významnému (v náboženském kontextu především Bohu, o němž věříme, že naše vůle je v dané chvíli i jeho vůlí), abychom se v něm utvrdili, abychom se k němu zavázali. Někdy je třeba za sebou „spálit mosty“, sám sobě vzít možnosti, k nimž se už nechci vracet: roztrhat jízdenku nebo fotografii.
Odkud se bere síla k volnímu aktu? O tom může mít člověk různý introspektivní dojem. Aristoteles považoval vůli za rozumné snažení a příkaz rozumu má skutečně určitou sílu. Někdy však uděláme rozhodnutí – možná i životně důležité – pod vlivem náhlého impulzu, kterému sami nerozumíme a který je riskantně dobrodružný, v dobrém či ve zlém. Takové rozhodnutí můžeme prožívat jako podlehnutí svodu, ale jindy zase jako mimořádně statečné rozhodnutí, jímž sami sebe přesahujeme či jež nám bylo vnuknuto.
1. Přání je psychická, prožitková složka motivu, viz kap. 12.
