NEOBEHAVIORISMUS 1.
NEOBEHAVIORISMUS 1.
– zakladatelem E.C.Tolman
– stimul-reakce, rozšířil o organismus S-O-R, která spoludeterminuje vliv stimulace na reakci
– zavedení vnitřních činitelů vedlo k extrémnímu situacionismu
Behaviorální psychoterapie
– behaviorální psychoterapie získala podnět ke svému rozvoji zejména experimentální psy-chologií, která se zabývá studiem procesu UČENÍ, a je pokusem aplikovat výsledky a me-tody této disciplíny na poruchy LIDSKÉHO CHOVÁNÍ. Vychází především z pozorovatelných a experimentálně zachytitelných vztahů mezi podnětem – stimul a reakcí.
Má vztah ke klasickému B. Watsonovu, dále se opírá o přístupy Pavlova a o koncepce Skinnerovy. Má vztah také k teoriím sociálního učení
– behaviorální terapeuty spojuje přesvědčení, že poruchy chování jsou v podstatě NAUČENÝMI REAKCEMI. V behaviorálních přístupech je kladen velký důraz na techniky, je nutné najít přiměřenou nacvičovací techniku, která nevhodné chování odstraní, nebo chybějící reakci doplní
– pokud terapeut uspořádá vhodné podmínky, probíhá učení nebo odnaučování automaticky
– k zakladatelům tohoto směru patří anglický klinický psycholog H.J. Eysenck (jeho práce se vztahují ke studiu osobnosti, dále se zabýval motivací, inteligencí a psychpatologií, vy-pracoval koncepci a techniky behaviorální terapie) a americký psycholog Josef Wolpe (pro sovu práci si zvolil podmiňování u koček – spojoval zvuk bzučáku s elektrickou rankou a vyvolal podmíněnou strachovou reakci na bzučák, při zvuku bzučáku se utlumil zá-jem koček ojídlo)
