Díl 3. Základní přístupy psychologického výkladu
V tomto dílu probereme základní přístupy psychologického výkladu, tak jak jsou dány zaměřením na různé okruhy psychických jevů, jejich determinace a jejich vnějších projevů. Volíme přitom přirozeně přednostně látku, která má užší vztah k psychologii náboženství.
Témata jednotlivých kapitol se v mnohém překrývají, například biologický přístup (kap 10) se výrazně uplatňuje v psychologii motivace (kap. 12) a ve vývojové psychologii (kap. 16); v sociální psychologii (kap. 14) se nevyhneme výkladu o kognitivních procesech (kap. 13); některé z dimenzí osobnosti (kap. 15) jsou definovány individuálními rozdíly v motivaci (kap. 12) a do vývojové psychologie (kap. 16) zase spadá jejich dynamika v čase atd. Zvolený rozvrh má čtenáři usnadnit, aby si postupně osvojil řadu výkladových pojmů a modelů, jež budeme potřebovat v posledních dvou dílech knihy. Zároveň je v jednotlivých kapitolách – podobně jako tomu bylo ve druhém dílu – obsažena řada poznatků a myšlenek týkajících se náboženství; i na nich budeme stavět v posledních dvou dílech.
Moderní věda chápe jako jeden ze svých základních pilířů objektivní poznání: Platí to, co lze ověřit nezávislým pozorováním, ať už na hvězdárně nebo v laboratoři, kde je každý experiment možno zopakovat. Vítězná cesta vědy spočívá podle tohoto přesvědčení v hromadění dalších a dalších poznatků, jimiž se blížíme k úplnému „přečtení knihy přírody“, k poznání objektivní reality. Pro každý jev existuje jediné konečné správné vysvětlení, které bude dříve nebo později nalezeno a mimo všechnu pochybnost dokázáno.
Vědecký světový názor – tak lze pojmenovat uvedené přesvědčení – vede k tomu, že určité obory jsou na pomyslném žebříčku vědeckosti výše než jiné: nejvýše stojí – ponecháme-li stranou matematiku a uvažujeme jen o empirických oborech – fyzika s chemií jako nejvědečtější z přírodních věd, na opačném pólu jsou humanitní vědy, z nichž zejména historie vůbec nezná opakovatelnost pozorování.
Psychologie je věda dvou tváří. Řadu jejích pozorování lze s vysokou mírou přesnosti zopakovat v laboratoři, řadu hypotéz lze testovat a jejich platnost tak s vysokou mírou spolehlivosti buďto potvrdit, nebo naopak vyvrátit. To platí zejména pro relativně jednoduché jevy jako je rychlé stisknutí telegrafního klíče na světelný záblesk nebo vytvoření klasického podmíněného reflexu (viz kap. 11) u novorozence. U složitějších psychologických jevů naráží vědecké úsilí na výraznou sociokulturní podmíněnost a individuální variabilitu: Lidská individua jsou přinejmenším stejně jedinečná jako umělecká díla.
Jedinečné můžeme vysvětlovat jen velmi hypoteticky, můžeme mu však rozumět na základě sdíleného podloží lidské zkušenosti. Na této skutečnosti stavěla již koncem 19. století tzv. rozumějící psychologie. Filosoficky i metodologicky propracovanější je současná hermeneutika, která interpretuje pozorované jevy s vědomím, že každá interpretace je subjektivní konstrukcí, protože je podmíněna jednak historicky jedinečným předporozuměním, jednak jedinečnou subjektivitou interpreta. Nároky na vědeckost zde nejsou nižší, jsou však jiné než v přírodních vědách. Naše vědecká disciplina (=kázeň!) spočívá v ustavičném kritickém ověřování vlastních předpokladů v diskusi s jinými vědci, interpretace musí zahrnovat co nejvíce jevů, musí být koherentní a dávat co nejlepší celkový smysl.
Současná filosofie vidí dějiny veškerého poznání, přírodovědné nevyjímaje, jako řadu etap charakterizovaných světovými názory a jim odpovídajícími paradigmaty, přičemž kontinuita mezi těmito etapami je omezená. Poznatky a teorie většinou stárnou ne proto, že by byly vyvráceny, ale že se v nové etapě jeví jako irelevantní. Pro psychologii platí tento stav věcí v plné míře, i když se s myšlenkou nového paradigmatu často planě „hauzíruje“. Nové paradigma nelze jaksi schválně vymyslet, spíše je jeho vynoření ex post objeveno historiky tam, kde badatelé (a praktikové) konali svou běžnou, ba všední práci.
Psychologický výzkum, podobně jako jeho praktická aplikace při poznávání lidských jedinců, kombinuje oba přístupy, a to s plným vědomím napětí, jež mezi nimi existuje. V našem oboru se uplatňuje současně jednak poznání empiricky zjištěných souvislostí, ať už je založeno na víceméně intuitivně zpracované zkušenosti, nebo ať je rigorózně statisticky ověřeno – jednak maximální spolu-lidská otevřenost pro překvapení, jímž se pro nás druhý člověk vždycky může stát. K tomuto plodnému překvapení dochází v jedinečném setkání mezi dvěma partnery ve smyslu Buberova Já-ty (1923), při němž dělba rolí na poznávaného a poznávajícího (v psychoterapii pak na toho, kdo léčí a kdo je léčen, v duchovní péči třeba na „pastýře“ a „ovečku“) je v poslední instanci irelevantní.
1. Jako reprezentant rozumějící psychologie se uvádí W. Dilthey.
2. Řecký bůh Hermes mluvil často v nejasných narážkách, proto musela být jeho sdělení vykládána; navíc on sám vykládal řeč bohů. Psychologickou hermeneutiku inspiroval zejména filosof P. Ricoeur.
