6.4 Paměť

V obrazném smyslu můžeme mluvit o paměti u každého organismu, který se dokáže učit, to znamená měnit své chování na základě zkušenosti, například vyhledávat místa, kde se v minulosti vyskytovala potrava a vyhýbat se místům, kde se objevila nějaká hrozba (viz kap. 11). V jiném smyslu, rovněž obrazně, říkáme, že má paměť počítač, tedy neživý předmět.

Ve vlastním, psychologickém smyslu slova budeme mluvit o paměti jen tam, kde se vyskytuje vzpomínka jako psychický jev; že tomu tak je, můžeme ovšem někdy jen předpokládat, protože není možné – například u malých dětí, šimpanzů či delfínů – získat příslušné výpovědi o introspekci; jindy bezpečně předpokládáme vzpomínky nevědomé.

Ve vzpomínce, resp. v procesu vzpomínání, máme zpřítomněn – obyčejně v oslabené podobě – určitý psychický jev nebo komplex psychických jevů z minulosti: Pamatujeme si vjem tváře madony ze slavného obrazu, trému při prvním vlastním veřejném vystoupení, své prožívání příběhu, jehož jsme byli účastni atd. Zjednodušeně lze říci, že si pamatujeme něco, co jsme v minulosti vnímali, tedy určitou osobu, předmět apod.

V paměťovém procesu rozlišujeme stadium vštípení, na něž navazuje podržení v paměti (které je nevědomé, nejde o psychický jev, uvědomovat si můžeme jen úsilí podržet v paměti) a vybavení.
Vzpomínky buďto přicházejí spontánně, nebo si je vybavujeme záměrně, nejednou s vynaložením značného úsilí. Dále odlišujeme vybavenou vzpomínku spočívající v mentální reprodukci minulého jevu či děje, od znovupoznání (např. poznání předvedeného pachatele svědkem).
Vštípení ani vybavování z paměti nejsou mechanické procesy. V tom se paměť ve vlastním smyslu radikálně liší od „paměti“ fotografie nebo počítače. Jde o aktivní procesy. Paměť předmětu, který jsme v minulosti poznali, je vedena tím, jak rozumíme jeho funkci nebo tím, co je na něm pro nás nebezpečné. Paměť děje, který jsme prožili nebo o němž jsme četli, je vedena tím, jak rozumíme jeho smyslu. Obojí je velmi účelné: vzpomínka ignoruje balast. Chybné pochopení funkce předmětu či smyslu děje ovšem naopak vede k tomu, že není zapamatováno podstatné.

Princip aktivní paměti platí i pro jednotlivé kapitoly našeho vlastního životního příběhu a také pro jeho celek, tj. pro vlastní autobiografii. Svou autobiografii znovu a znovu rekonstruujeme podle toho, jak jí v dané chvíli rozumíme.

Aktivní paměť v uvedeném smyslu může vést ke stále dokonalejší reprodukci minulosti, ke stálému zdokonalování jednotlivých kapitol i celku naší autobiografie. Bývá ovšem také – a to možná častěji – významným zdrojem sebeklamu. Přepracovávání vzpomínek je totiž vedeno nejen úsilím o hlubší porozumění, ale také snahou mít o sobě co nejpozitivnější obraz. Zároveň jsme vedeni bezděčnou snahou mít dobré, případně ušlechtilé důvody pro své současné jednání. Vysvětlení pro tuto zkreslující tendenci podává teorie obranných mechanismů (viz 17.2.). Náhodně objevený starý dopis nebo jiné dokumenty nás nejednou usvědčí z toho, že jsme „zapomněli jako na smrt“ na to, co jsme si kdysi mysleli, co jsme cítili i co jsme prostě bezpečně věděli, abychom ospravedlnili své jednání, abychom sami před sebou skryli nějakou starou hanbu nebo bolest. K rozpomenutí na dávno zapomenuté dochází ovšem někdy i spontánně. Některé typy psychoterapie, zejména psychoanalýza, užívají speciální techniky k vybavování zapomenutého.

Psychologie náboženství věnuje velkou pozornost vzpomínkám na osobně významné prožitky věřících lidí. Takové vzpomínky jsou snadno k dispozici zejména ve skupinách, jež své členy povzbuzují k podávání osobních svědectví o vlastní konverzi (viz 21.2.6.). Holm (1998, s. 38) upozorňuje na tendenci ke schematizaci osobních příběhů, jež se ve vzpomínkách většinou postupně přibližují tomu, co je v dané skupině považováno za typický příběh obrácení či znovuzrození; zvláštnosti konkrétního prožitku jsou přitom často zahlazovány. Stejně smysluplné ovšem je zkoumat pozitivní vliv konverze na rozpomínání: Pokud člověk konverzí nalezl novou, pravdivější životní orientaci, měl by být schopen rozpomenout se i na svá selhání a ponižující porážky, jež svědčí o jeho slabostech a nedostatcích, měl by být schopen vidět sám sebe s pokorou projevující se i humorným nadhledem.

V náboženském životě se často věnuje značná péče vzpomínkám při práci s myslí, jejímž cílem je změna, nebo naopak upevňování postojů, formování osobnosti; může přitom jít o svévolnou manipulaci proti zájmům individua, často se to však děje s jeho dobře uváženým souhlasem a s jeho aktivní spoluprací. Členové náboženských skupin jsou vedeni k tomu, aby si vštěpovali do paměti a aby si opakovaně připomínali významné chvíle svého života, například obřízku přijatou na základě vlastního rozhodnutí v dospělosti, události, kdy prožívali zvláštní nadšení nebo vděčnost, ale i lítost, pocity viny apod.

1. I u člověka je možno mluvit o paměti všude tam, kde dochází k učení (viz 17. kapitola), bez ohledu na to, zda při tom hrají nějakou roli vzpomínky, tím se však pojem paměti příliš rozšiřuje.

2. Individuální paměť se chová podobně jako paměť národa, jehož prodejní historikové nalézají v minulých dějích – tak jak oni je popisují a interpretují – důvody ke „spravedlivé odplatě“ ve formě expanze a k obhajobě „svatých práv“ na území či nadvládu nebo alespoň důvody k sebespokojenosti, jež podpírá etnocentrismus.