6. Poznávací procesy

6.1 Vnímání (percepce)
Nejpřirozenější „vstupní branou“ do psychologie je nauka o vnímání, proto jsme také ve druhé
kapitole uvedli zrakový vjem jako prototyp psychického jevu.

Vjem lze předběžně (a jak brzy uvidíme, problematicky!) definovat jako psychický obraz objektu existujícího mimo naši mysl (nitro) a působícího v dané chvíli na naše smysly.

Vjemy tradičně uváděných pěti smyslů, tedy vjemy zrakové, sluchové, hmatové, chuťové a čichové, doplníme o vjemy polohy, bolesti a četné další vjemy interoceptivní (nitrotělní).
Nejjednodušší vjemy, jakési „atomy“ vnímání, se nazývají počitky; lze mluvit např. o počitku červené barvy. Pro nás nemá pojem počitku zvláštní význam, poučné jsou však důkazy, že i ten nejelementárnější počitek je ve skutečnosti výsledkem složitého procesu a duševní činnost nelze tedy chápat jako jakési mechanické skládání jednoduchých elementů.

Vnímání je proces ustavičné změny. Jednotlivý vjem můžeme přirovnat k okénku běžícího filmu: každé okénko se poněkud liší od předchozího. Dynamika (proměnlivost) vnímání je však ještě radikálnější, než je tomu v případě filmu. Zatímco při filmování stojícího objektu pevně umístěnou a stabilně nastavenou kamerou vzniká řada identických okének filmu, zrakový vjem stojícího předmětu vnímaného nehybným okem se okamžik od okamžiku mění, a to i tehdy, když máme dojem, že vidíme „stále totéž“. Zde platí, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky. To je dáno již obecně povahou života, který je ustavičnou změnou. Konkrétně psychologicky se v tomto případě po sobě jdoucí vjemy navzájem liší například v důsledku ustavičného, ať úmyslného či bezděčného, přesouvání pozornosti z jedné části pozorovaného předmětu na druhou. Obraz, který si prohlížíme na výstavě, zůstává ovšem stejný, ale my jej vidíme (díváme-li se dobře) stále lépe, přesněji a bohatěji. Podobně je tomu s hudbou, kterou opakovaně posloucháme.

V souvislosti s náboženským životem si můžeme všímat sakrálních obrazů a kostelních písní, viděných a poslouchaných rok za rokem tisíckrát. Okoukají se nám a oposlouchají – nebo se stávají stále bližšími, důvěrněji známými?

Vnímání je aktivní proces. Například informace zachycené oční sítnicí jsou pouhým vstupním materiálem složitého procesu syntézy. Tento proces je možno zkoumat jak fyziologicky, tak psychologicky. Obrázky 2/1 až 2/3 předvádějí tři typy jevů, z nichž je zřejmá aktivita percepčního procesu.

Obr. 2/1 zde nebo později
Obrázek 2/1 demonstruje čtyři známé zrakové klamy. Jde o výjimečné případy, kdy účelné mechanismy percepčního zpracování podnětů dopadajících na sítnici oka vedou k nesprávným vjemům. „Navzdory tomu, co nám říkají vlastní oči (a jak se o tom můžete přesvědčit pravítkem), přímky v (1) jsou vzájemně rovnoběžné, vychýlené čáry ve (2) jsou v jedné přímce, obrazce ve (3) jsou stejné velikosti a tučné čáry ve (4) jsou dokonale rovné“ (Hunt, 1999, s. 417).

Obr. 2/2 zde nebo později
Na obrázku 2/2 vidíme velmi zřetelně trojúhelník, který náš zrakový aparát zkonstruoval jakoby „z ničeho“. Specialisté řeší otázku, jaké a jak účelné mechanismy se při tomto procesu uplatnily (ib., s. 418).

Obr. 2/3 zde nebo později
Na obrázku 2/3 lze vidět jak mladou ženu, tak stařenu – a lze se přít o to, zda dokážeme vnímat obě najednou, či zda dochází k mžikové alternaci dvou různých vjemů (ib., s. 425).
Pro pedagogickou praxi má velký význam poznatek, že „vnímáme to, o čem víme“. Ze zcela jiného hlediska posuzuje tento vztah zenový učitel meditace de Mello (1994, s. 165): „Žákům, kteří chtěli vědět, co je to za meditaci, kterou koná každé ráno v zahradě, Mistr řekl: ‚Když se pozorně dívám, vidím rozkvetlý růžový keř.‘ – ‚Proč by se měl člověk dívat pozorně, aby viděl růžový keř?‘ ptali se. – ‚Z obavy, že by neviděl růžový keř, ale obraz, který si o něm předem utvořil.'“

Vnímat se učíme, podobně jako se učíme chodit nebo mluvit. A podobně jako v motorice, lze i ve vnímání dosáhnout virtuozity. Například tam, kde člověk s běžnou zkušeností vidí stále jen černou barvu, zkušený barvíř rozezná řadu odstínů černé.

Radikálnost percepčního učení, které probíhá v dětství, si můžeme představit na základě tohoto klasického experimentu: Badatel nosil nějakou dobu brýle s čočkami, jež působily, že viděl vše obráceně, „vzhůru nohama“. Po čase se mu informace zachycované sítnicí spojily s informacemi z ostatních smyslů tak, že viděl opět jako předtím. Když pak ovšem tyto brýle odložil, viděl zase obráceně a musel se znovu „učit správně vidět“.

Závislost vjemů na vnější realitě je relativní: Existují vjemy, jež jsou pro vnímajícího naprosto věrohodné, vnější pozorovatel však konstatuje, že jsou zcela subjektivní a mylné, protože chybí vnímaný objekt, a nazve je halucinace. Nejčastější jsou halucinace zrakové a sluchové („hlasy“). Halucinace se objevují zejména při vážných duševních poruchách, ale i pod vlivem tzv. halucinogenů (LSD apod.) nebo v jiných změněných stavech vědomí, výjimečně i u člověka zcela zdravého a za běžného stavu vědomí. V náboženském kontextu nemluvíme o halucinacích, protože tento název je degradující, je příliš silně spojen s patologií. Neutrálnější je pojem vize. Vidoucí sděluje, že vidí či že viděl anděla, Ježíše, Marii atd., nebo také své blízké, kteří k němu promlouvali nebo s ním jiným způsobem komunikovali. Může přitom svou vizi charakterizovat jako zkušenost zcela zvláštního druhu, například jako vidění „duchovním zrakem“, není to však pravidlem. Může naopak zdůrazňovat, že viděl „na vlastní oči“. Existují i negativní halucinace: subjekt nevidí něco, co zjevně je přítomno.

Zvláštní kvalitu představují snové vjemy. Snící bývá přesvědčen, že „skutečně“ vidí, slyší či hmatá, teprve po probuzení přisoudí těmto psychickým jevům zvláštní kvalitu. Většinou řekne, že šlo o „pouhý sen“.

Holm (1998, s. 47) uvádí příklad vize ženy jménem Aina, jaké jsou vcelku běžné v letničním hnutí: „Jednou večer, když má rodina spala a já jsem ještě bděla, spatřila jsem náhle u dveří silnou záři. Napřed jsem se polekala a ptala jsem se, co by to mohlo být. Vtom jsem uviděla vcházet Ježíše. Měl bílé roucho, které sahalo až k nohám …Pomalu vstoupil do pokoje a blížil se k mému loži. Když natáhl ruku, aby mi ji položil na hruď, viděla jsem zřetelně jizvu po hřebech …Hovořil měkce znějícím jazykem, kterému jsem nerozuměla. A nepopsatelně krásně se usmíval …“

Holm se soustřeďuje na „přirozené“ vysvětlení, či spíše reduktivní, skeptické od-vysvětlení Aininy vize: Její zážitek mohl být podle něj nastartován skutečnou září pronikající zvenčí do místnosti, Aina toužila po zjevení, její popis Ježíše odpovídá běžným představám doby a kruhů, v nichž se pohybovala – a ona tedy svou vizí sehrála určitou roli, tak jak to od ní očekávala její pospolitost. Všechna tato vysvětlení jsou plně legitimní, i když nejeden teolog je prohlásí za „všetečná“, ne-li rouhavá. Na druhé straně však jestliže religionista označí celý Ainin zážitek za „klam a mam“, pak se dopustí vážné metodologické chyby. Jeho role ho zavazuje k neutralitě, k metodologickému agnosticismu a k pozorné otevřenosti vůči smyslu prožitku, o němž je informován. Prohlásí-li naopak religionista Aininu vizi za nadpřirozený jev, přešel na pozici teologa náboženství, která je s pozicí psychologa – a religionisty vůbec – stěží slučitelná.
Je třeba aspoň zmínit mimosmyslové vnímání. Donedávna psychologie běžně ignorovala sdělení lidí, kteří ve změněných stavech vědomí, případně ve stavu klinické smrti viděli (či „viděli“) věci, jež svými smysly nemohli vnímat: planetu Zemi z výšky, v níž krouží zemské družice (Jungův zážitek), scénu chirurgické operace včetně vlastního těla z místa kdesi u stropu operačního sálu apod. Stejně byla ignorována telepatie. Dnes, kdy se fyzikové, jejichž status jakožto vědců byl vždy považován za nejvyšší, takřka „velekněžský“, hlásí k názoru, že hmota, čas i prostor jsou lidské konstrukce, nikoli absolutní objektivní realita, jsme vůči sdělením tohoto druhu otevřenější, případně alespoň rozpačitější než dříve. Vzniká prostor pro úvahy snažící se respektovat náboženské jevy (v rámci „relativní transcendence“) a zároveň je pojmout vědecky. Psychologické pojmy a metody, jimiž bychom mimosmyslové vnímání zkoumali, však chybí, v nejlepším případě teprve vznikají na půdě parapsychologie či transpersonální psychologie (viz 18.4.).

Zvláštní, z teoretického hlediska velmi zajímavou poruchou vnímání je tzv. hysterická slepota: Pacient ztratí zrak, přičemž oftalmolog ani neurolog nezjistí žádnou závadu. Pozoruhodné je, že ačkoli pacient opravdu nevidí, nebo je o tom aspoň upřímně přesvědčen, vyhýbá se při pohybu v místnosti nábytku docela tak, jako by (?!) viděl. Zde narážíme na fakt nevědomého vnímání, který bude mít v pozdějším výkladu (17.2.) značný význam.

1. Teologové řeší někdy obtížný úkol, zda uznat určitou vizi jako pravou, nadpřirozenou (pak se může klást ještě otázka, zda pochází od Boha, nebo od satana), nebo ji označit za duchovně bezvýznamnou halucinaci.

2. Kvalifikaci „pouhý“ bereme (spolu s Jungem) na vědomí s politováním, jako projev duchovního úpadku naší kultury. Snové prožívání má sice jinou kvalitu, ale význam rovnocenný jako bdělé.