Díl 2. Základní pojmy psychologické deskripce

Na následujících stránkách začínáme v jistém smyslu „od Adama“. Máme pro to dobré důvody. Současný styl uvádění do psychologie je silně poznamenán behavioristickou, u nás navíc pseudomarxistickou tradicí. Obě tyto tradice podcenily psychické jevy jako základní předmět, od kterého se v psychologii odvíjí všechno ostatní. A je-li snad možno přes toto podcenění úspěšně pěstovat některé, zvláště aplikační oblasti psychologie, v psychologii náboženství je naléhavě potřebné vrátit se (tak jak k tomu ostatně zvolna tenduje i psychologie světová) k psychickým jevům jako k nejvlastnějšímu předmětu zkoumání. Toto pojetí je naznačeno už v předchozí kapitole a zde bude rozvedeno. Stavím přitom především na myšlení svého učitele Vladimíra Tardyho (1947) a jeho žáka Karla Balcara (1983), který „přenesl pochodeň“ přes údolí hlubokého marasmu, zaviněného dlouholetým ideologickým ujařmením našeho oboru.

Místo toho, abych sám uváděl čtenáře do základů psychologie, bych samozřejmě rád odkázal na standardní učebnici. Nevím však o žádné, jejíž autor by volil takový kompromis mezi stručností, přesností a srozumitelností a zároveň takový výběr látky, který by optimálně vyhovoval mému záměru. Čtenář s hlubším psychologickým vzděláním snadno pozná, které pasáže může přeskočit.

Deskripce čili popis a výklad představují dvě roviny vědeckého zkoumání. Tyto dvě roviny nelze ovšem navzájem striktně oddělit. I nejprostší deskriptivní pojem je vždy zároveň určitým výkladem jevů, protože implikuje předpoklad, že určitá množina jevů má něco společného, a tedy zobecňuje. Popisujeme-li například svůj duševní stav při modlitbě, můžeme k tomu užít pojmů jako pokora, radost a bázeň, každý z nich je však už zobecněním z množiny navzájem podobných, do jisté míry však rozmanitých prožitků, na jejichž základě jsme se ho naučili používat (my i ti, kteří jej vytvořili).

Při deskripci, stejně jako při výkladu psychických jevů, nám pomůže vědomí, že vždy chtě nechtě uměle abstrahujeme, tj. izolujeme jevy určitého druhu. Popisujeme například. vjemy, přestože nemůžeme vnímat, aniž bychom zároveň mysleli, cítili atd. Jednotlivé jevy jsou tedy naše zjednodušující abstrakce.

V tomto dílu budeme opakovaně narážet na problém definování. Je zvykem preferovat klasické explicitní definice „per proximum genus et differentiam specificam“, tj. stanovením nejbližší vyšší třídy a specifických znaků, například: „Trojúhelník je plošný obrazec s třemi vrcholy, ohraničený třemi přímkami.“ V psychologii jsou však takové definice často nevýstižné nebo přímo nemožné. Schůdnější bývá – a platí to především o introspektivní deskripci – vyjít z významu použitého termínu, např. cit, v přirozeném jazyce a upřesnit jej jeho zasazením do výpovědí v typických kontextech. Kdo dokonale ovládá jemnosti svého mateřského jazyka, orientuje se v psychologické deskripci zpravidla velmi rychle, musí si však osvojit rozdíly mezi užitím řady slov v běžném jazyce a v odborné psychologii.

K pochopení jednotlivých pojmů poslouží někdy funkční definice psychických jevů (sr. definování pojmu náboženství, kap. 3.1.). Lze například říci, že city jsou psychické jevy sloužící k regulaci jednání.

1. Deskripce psychických jevů se někdy také nazývá fenomenologie, je však třeba vyvarovat se záměny s fenomenologií ve smyslu filosofického směru.

2. V úvodu k 3. dílu odlišíme výklad na základě vysvětlení (explanace) a na základě porozumění.