2.1. Předmět a metoda psychologie

Co je předmětem psychologie? Řecké slovo PSÝCHÉ se překládá jako duše, psychologie je tedy – staromódně řečeno – „dušesloví“. Nyní bychom se mohli ptát, co přesně se rozumí řeckým PSÝCHÉ, českým „duše“, německým Seele atd., a samozřejmě také co se těmito a jim příbuznými slovy rozumělo od doby, kdy se kladly základy evropského myšlení a duchovního horizontu vůbec. Mnohé bychom na této krásné cestě pochopili, sotva bychom však došli dále než Hillman (1999): Duši nemá smysl definovat, je lépe přijmout ji jako základní metaforu našeho oboru, jako obraz, který nelze beze zbytku vyjádřit slovy. Půjdeme jinou cestou: určíme pojem duševní (psychický) jev.

2.1.1. Duševní (psychické) jevy
Začneme příkladem. Podívejme se na svoji ruku a pak zavřeme oči. Při otevřených očích jsme ruku vnímali, měli jsme její zrakový vjem. Zavřením očí jsme tento vjem ztratili, jejich otevřením jej můžeme opět získat. Svůj zrakový vjem nyní označíme jako jeden z nesčetného množství duševních jevů, které se neustále střídají a proměňují. Kromě vjemů (zrakových, sluchových, čichových atd., viz níže) považujeme za duševní jevy také představy, vzpomínky, city, myšlenky, volní prožitky atd. Souhrnně můžeme proud duševních jevů označit jako prožívání nebo (pod vlivem často užívaného anglického termínu „experience“) jako zkušenost. Jednotlivé duševní jevy se nám pak jeví jako „momentky“ tohoto proudu. Navíc je dobře neztrácet ze zřetele, že jednotlivé duševní jevy, jak jsme je právě pojmenovali, jsou naše abstrakce. Ve skutečnosti v každém okamžiku zpravidla současně vnímáme, myslíme, cítíme, představujeme si něco, něco chceme, vybavují se nám vzpomínky atd. Jednotlivé duševní jevy jsou tedy spíše aspekty komplexního prožitku.

Kde se náš zrakový vjem nalézá? Lze odpovědět, že „v hlavě“, „v mozku“, „v duši“ apod.; v odborném jazyce dáme přednost méně problematickému výrazu „v mysli“ . Každá z těchto odpovědí naznačuje, že vjem je nějakým způsobem „uvnitř“, na rozdíl od viděné ruky, která je „venku“. Budeme pracovat s představou (od které bychom se beztak nedokázali plně odpoutat), že existuje jakýsi vnitřní prostor, nitro, v němž jsou naše duševní jevy lokalizovány. Do tohoto nitra můžeme zaměřit svou pozornost a „hledět“ na to, co se v něm odehrává. Toto pozorování se nazývá introspekce (latinsky „hledění dovnitř“) a je základní metodou psychologie, byť často podceňovanou a opomíjenou .

Proti introspekci je možno vznést vážné námitky. Jedna z nich se opírá o skutečnost, že jakmile se zaměříme na pozorování svých duševních jevů, narušíme jejich přirozený průběh, především je zbavíme spontánnosti. Jak by například mohl člověk v milostném vzrušení nebo ponořený do vroucí modlitby učinit svůj cit předmětem vlastního objektivního pozorování? Může snad mít v takové chvíli od svého prožitku potřebný odstup? Může se snad rozdělit na dva subjekty, z nichž jeden prožívá a druhý toto prožívání pozoruje?

Výpověď subjektu o vlastním introspektivním pozorování musíme navíc kvalifikovat jako sdělenou vzpomínku, protože vypovídáme vždy s určitým zpožděním. Přitom o paměti je dobře známo, že není nikdy fotograficky přesná: ustavičně probíhá přepracovávání vzpomínek, nové a nové „redigování“ osobního příběhu.

Duševní jevy nejsou introspekcí plně poznatelné také proto, že naše vlastní nitro není pro nás zcela průhledné. Jinak řečeno, existují také velmi důležité nevědomé duševní jevy, na které se zaměříme zvláště v kapitolách 17. a 18. Ty jsou nám přístupné jen tak, že se za určitých okolností stávají vědomými, nebo že na jejich existenci a povahu usuzujeme na základě vědomých duševních jevů, s nimiž jsou spjaty.

Přes všechny uvedené nedostatky zůstává introspekce nenahraditelnou metodou psychologie, a to už proto, že psychické jevy nemůžeme pozorovat žádným jiným způsobem. Můžeme se o nich samozřejmě mnohé dozvídat nepřímo: můžeme například měřit kožní vodivost, o níž je známo, že při vzrušení stoupá, a registrovat změny vodivosti za různých okolností, zvláště při prezentaci podnětu budícího u většiny lidí radost nebo naopak hrůzu apod. (viz 10.1.). Bez zakotvení v introspekci, přinejmenším v introspektivní zkušenosti badatele a obecné introspektivní zkušenosti všech, kteří vytvořili přirozený jazyk a užívají ho, by se z našeho zkoumání psychologie vytratila, proměnila by se nám „pod rukama“ ve fyziologii.

Nitro jako imaginární prostor psychických jevů musíme odlišit od vnímaného (možná spíše představovaného) vnitřního prostoru svého těla, ve kterém se můžeme „pohybovat“ přenášením pozornosti, ve kterém se nám úzkostí „svírá žaludek“ či srdce „skáče radostí“ apod. Tento vnitřní prostor těla je – jakožto složitý soubor specifických duševních jevů – součástí obsahu mysli či nitra, jak jsme je vymezili výše. (Zkuste se v představě „projít“ svým tělem: kde v daném okamžiku najdete napětí, úzkost, něhu?)

Námitka filosofa, že uvedené překážky, na něž introspekce naráží, znemožňují pravdivé poznání lidského nitra, psychologa neodstraší. Výsledky introspekce lze ověřovat vzájemným srovnáváním výpovědí různých osob a různých skupin osob, například dětí a dospělých, mužů a žen, osob neintoxikovaných a intoxikovaných. Kromě toho nejsme při použití introspekce – principiálně vzato – v horší situaci než například atomoví fyzikové: stejně jako oni totiž své poznatky konstruujeme na základě pozorování, jehož výsledky jsou spoluurčeny použitou metodou.