2.1.2. Souvislosti duševních jevů

Duševní jevy, tak jak jsou přístupné introspekci, jsou základním, historicky původním a nejvlastnějším předmětem psychologie. Východiskem zkoumání je nutně introspekce psychologa samotného, na jejímž základě jsme schopni klást vhodné otázky dalším osobám a získávat jejich výpovědi o instrospekci, jež pak nejrůznějším způsobem třídíme a zpracováváme. S introspekcí se ovšem nespokojujeme, nýbrž zkoumáme duševní jevy v nejrůznějších souvislostech.
Klademe přitom dvě základní otázky:
1. Co má vliv na výskyt a kvalitu duševních jevů?
2. Z jakých vnějších projevů subjektu (vedle jeho výpovědí o vlastní introspekci) je možno usuzovat na přítomnost a kvalitu duševních jevů?

2.1.2.1. Determinace duševních jevů
Zda se určité psychické jevy vyskytnou a jaká bude jejich kvalita, na to má vliv množství činitelů (kauzálních faktorů), z nichž některé můžeme záměrně měnit a tak s psychickými jevy experimentovat.
Pro náš výklad zatím postačí uvést několik příkladů:
(a) Především je zde nervová soustava, na kterou jsou psychické jevy vázány. Ta může být vrozeně defektní, postižená zraněním, infekcí či stárnutím, intoxikována alkoholem či jinými látkami, ovlivněna únavou atd. To vše ovlivňuje – někdy velmi radikálně – psychické jevy. Při některých mozkových operacích, kdy je žádoucí, aby byl pacient při vědomí, lze elektricky dráždit různé části jeho mozkové tkáně a sledovat jeho introspekci. Z hlediska psychologie náboženství jsou mimořádně zajímavé prožitky pacientů krátce před propuknutím epileptického záchvatu. Kromě toho byl vícekrát popsán např. vliv halucinogenů na náboženskou zkušenost.

(b) Stimulace smyslových orgánů různými podněty, počínaje chutí oblíbeného jídla a konče hudební symfonií, vyvolává nejrůznější příjemné i nepříjemné pocity a nálady, vzpomínky a fantazie. Nečekané bylo zjištění, že senzorická deprivace, tj. radikální omezení „přísunu“ vnějších podnětů (kdy se v tiché a temné místnosti subjekt oblečený do skafandru vznáší ve vlažné tekutině) navozuje často trýznivý stav podobný psychóze. Mírnější senzorická deprivace v klášterní cele se užívá k usnadnění žádoucí náboženské zkušenosti – ovšem také ve vězeňské samovazbě k týrání vězně.

(c) Svět naší zkušenosti je výrazně spolu-lidský a naše prožívání je určeno kontaktem s druhými lidmi, na něž se těšíme nebo jichž se bojíme, k nimž pociťujeme úctu i pohrdání, vášnivou lásku i nepřekonatelný odpor, přání mazlit se s nimi nebo se s nimi porvat; myslíme na ně, zdá se nám o nich atd. Příkladem z náboženské oblasti může být podpora zbožných citů a upevnění víry ve společnosti stejně věřících (teologicky řečeno: povznesení mysli v obecenství církve). Psychologický výzkum vytváří nejrůznější sociální situace a sleduje jejich vliv na psychické jevy (viz kapitola 14.).

(d) Duše sama: Duševní jevy mají svou vlastní dynamiku , stejně jako jevy fyzikální nebo biologické. Je třeba to zdůrazňovat, protože podle zřídka uvědomovaného, ale hluboce vžitého předsudku záleží jen na hmotných a jiných vnějších okolnostech, zatímco lidské nitro se „vždycky nějak poddá“. Psychické se snažme vysvětlovat, nikoli od-vysvětlit.

2.1.2.2. Vnější projevy duševních jevů
Introspekce je základní metodou poznání psychických jevů, není však zdaleka metodou jedinou. Na tyto jevy lze s větší či menší přesností usuzovat z řady vnějších projevů.
Tyto projevy lze zhruba utřídit takto:
(a) Chování: Duševní jevy a procesy (a jejich prostřednictvím příslušné dispozice), se projevují ve vnějším chování, čímž se rozumějí zejména úmyslné, případně automatizované účelné pohyby kosterního svalstva a bezděčná mimika vyjadřující city.

U malých dětí, u těžce defektních jedinců a u mnoha subhumánních živočichů můžeme s jistotou předpokládat existenci psychických jevů (vjemů, představ, citů aj.), nemožnost použít introspekce však jejich zkoumání velmi komplikuje. Proto je často zcela pouštíme ze zřetele a spokojujeme se s chováním jako jediným předmětem zkoumání. Některé vlivné směry výzkumu i teorie, jež souhrnně označujeme jako behavioristické (behavior = angl. chování) se donedávna zásadně omezovaly na chování, protože je přístupné objektivnímu pozorování. Psychologie se v této tradici dodnes často označuje za „jednu z behaviorálních věd“, případně kompromisně za vědu zkoumající „chování a prožívání“.

Chování je nesporně užitečný pojem, pro jeho jednostrannou vnějškovost však u lidí často dáme přednost pojmu jednání. Jednáním rozumíme celou činnost člověka, jež zahrnuje psychické dění i jeho pozorovatelné vnější projevy; jednání je charakterizováno také tím, že zpravidla směřuje k určitému cíli. Jednoduše lze říci, že jednání je úmyslné chování. Příkladem jednání může být modlitba, při níž probíhá intenzivní psychická činnost a zároveň lze zvenčí pozorovat pokleknutí, sepjaté či prosebně vztažené ruce, skloněnou či naopak pozvednutou hlavu vyjadřující citové rozpoložení atd.

(b) Výkony a výtvory: Pro studium psychické činnosti mají zvláštní význam její výsledky, zejména výkony a výtvory, jako je např. výsledek dosažený v inteligenčním testu či dětská kresba. Jsou to objektivní fakta, která lze často vyjádřit i číselně, například výkon v testu formou inteligenčního kvocientu.

(c) Fyziologické projevy: Když se někdo začervená, můžeme soudit na stud, zvětšení zornic a zrychlený tep prozradí zaujetí, zvýšené pocení zase stres, za silného strachu subjekt neudrží stolici atd. Některé fyziologické projevy lze snadno poměrně přesně měřit, registrovat a usuzovat z nich na odpovídající duševní jevy. Velmi slibnou „přístupovou cestu“ k psychice lze vidět ve studiu evokovaných mozkových potenciálů: působíme na psychiku různými podněty, například výzvou k meditaci, a registrujeme elektrickou aktivitu v různých místech mozku – díky technickému pokroku stále jemněji a diferencovaněji.

(d) Dění ve vztazích mezi lidmi: Poukázali jsme (2.1.2.1.) na to, že psychické jevy, resp. prožívání individua, jsou výrazně určeny kontaktem s jinými individui. Naopak povaha a zákonitost individuálního prožívání má velmi rozsáhlé důsledky pro vztahy mezi lidmi, ať už v páru, v malých skupinách jako je rodina, ve středně velkých skupinách (kde se členové ještě navzájem většinou znají, tedy například v místních náboženských pospolitostech) i ve skupinách velkých. Zkoumání těchto vztahů z psychologického hlediska je doménou sociální psychologie. Sociálně psychologická stránka náboženství je poměrně dobře přístupná, proto je také prozkoumána více než stránky jiné.

2.1.2.3. Dispozice k duševním jevům
Významným předmětem psychologického zájmu jsou dispozice. Tímto pojmem budeme rozumět jakékoli vnitřní podmínky toho, aby u daného jedince docházelo k psychickým jevům určitého druhu a kvality. Jde přitom zejména o podmínky trvalého rázu: inteligence disponuje subjekt k určitému způsobu logického myšlení, skromnost k tomu, aby pociťoval respekt k nárokům druhých, podezíravost k tomu, že se snadno cítí dotčen atd. K objasnění pojmu dispozice zavedeme tři další pojmy: stav, vlastnost a struktura.

Stavy disponují své nositele (tj. ty jedince, kteří jsou v dané chvíli v tom či onom stavu) k určitému prožívání a jednání. Jednoduchými příklady mohou být tělesné stavy jako nevyspání nebo opilost. Některé stavy jsou samy psychickými jevy, například úzkost disponuje ke zkratovému jednání, radostná nálada k optimistickému hodnocení vlastních schopností.
Vlastnostmi rozumíme – na rozdíl od stavů – víceméně trvalé charakteristiky jedince, které jej odlišují od jiných jedinců, například zbožnost, hudební nadání nebo vzdorovitost; u vlastností zpravidla předpokládáme, že se vyskytují v určitém stupni, a jednou ze základních ambicí psychologů je měřit vlastnosti zkoumaných osob (viz 15.1.).

Strukturou rozumíme jakoukoli uspořádanost či útvar. Specifickou anatomickou strukturu má každý tělesný orgán. V psychologii můžeme jako příklady struktur uvést (a) svědomí (také „orgán“!), (b) souhru mezi okem a rukou nebo (c) nacvičený způsob zvládání vlastních prudkých citů. Každá struktura má obvykle – jak je zřejmé z uvedených příkladů – určitou funkci.
Tím, jak dobře daná struktura u daného jedince plní svou funkci, je obvykle určen stupeň nějaké vlastnosti tohoto jedince, u příkladů v minulém odstavci by to byla (a) svědomitost, (b) určitý druh zručnosti a (c) sebeovládání. Podobně i stav je vždy projevem nějaké struktury.
Psychologické dispozice bývají často zkoumány nikoli ze zájmu o odpovídající psychické jevy, k nimž disponují, nýbrž pouze o praktické důsledky těchto jevů, tedy o chování a výkony, které lze od zkoumaného jedince očekávat v prakticky důležitých situacích: zda odolá určitému druhu pokušení, zda uspěje ve studiu, jak dobře se přizpůsobí poměrům, v nichž musí žít, případně zda dokáže tyto poměry změnit tak, aby mu vyhovovaly atd.

Lidskou osobu nazýváme v psychologii jednotně subjekt, běžně také jedinec, někdy i organismus; poslední z těchto výrazů umožňuje výroky zahrnující lidské i subhumánní jedince. Ze stylistických důvodů užíváme i neodborně znějící výraz člověk.

Užitím pojmů determinace a kauzalita se nevyslovuji k filosofické otázce determinismu, kterou ovšem psychologie vyhrocuje, protože se nemůže vyhnout prožitku svobody jakožto psychickému faktu.

Chtě nechtě musíme vzít na vědomí, že někteří současní psychologové, např. C. G. Jung a jeho transpersonální dědicové, bezpodmínečnost této vazby zpochybňují, připouštějí, že duše může opustit tělo, a to dočasně i trvale (viz kap. 18.).