8.2. Realizační stadium volního procesu

Realizační stadium nastupuje, když padne rozhodnutí a přání vyústí ve snahu doprovázenou vědomým záměrem (úmyslem). Tato fáze je někdy klidná a jednoduchá i po těžkém rozhodování. Jako kdybychom vložili do kybernetického stroje určitý program: jakmile rozhodnutí padne, je pevné a – nezasáhne-li určitý vliv zvenčí – také definitivní. Často však rozhodnutí představuje jen povrchní zvládnutí konfliktu mezi různými přáními či motivy a rozhodnutí pak můžeme přirovnat spíše k rozkazu, který byl dán neukázěnému mužstvu: uposlechne se ho jen polovičatě a navíc nejspíš jen na čas.

Moralisté někdy silně přeceňují možnosti volního úsilí při ovládání vlastních citů. Zaznamenal jsem rozhovor evangelického faráře starší generace se ženou, jež se svěřila: „Pane faráři, já si se sebou nevím rady, já už nemám toho svého ráda.“ Důrazná odpověď zněla: „Ale vy ho musíte mít ráda, musíte se k tomu přinutit!“

Realizační stadium může být velmi krátké (třeba jen vteřina), ale i mnohaleté. Příkladem krátkodobého realizačního stadia je sportovní výkon, například běh na střední vzdálenost. Zde zápasíme s únavou, která přechází až v bolest. Ta navodí silné přání kapitulovat a musíme vyvíjet značné volní úsilí, abychom krizi překonali. Mobilizujeme své síly, říkáme si „Musíš!“, připomeneme si přátele či trenéra, kteří od nás očekávají vítězství atd. Rčení, že se „vybičujeme“ k maximálnímu výkonu, někdy přesně vystihne volní prožívání v realizačním stadiu.

V průběhu dlouhodobého realizačního stadia nastává řada typických jevů. Vyvstávají nová přání, která nás odvádějí od původního záměru k bližším, krátkodobě lákavějším cílům. Tato přání se nám mohou jevit jako pokušení. Odvracíme se od nich, jindy jim načas podléháme a později se vracíme ke sledování původního záměru. Někdy také původní přání postupně slábne, zvolený cíl ztrácí na přitažlivosti a sledujeme jej jen ze „setrvačnosti“: Motivem pak už je jen vykonat to, co jsem si umínil – protože jsem si to umínil.

Zvláštní, v životě křesťana, žida i muslima zvlášť ostře sledovaná zkušenost spočívá v selhání v realizačním stadiu: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, ale zlo, které nechci,“ píše apoštol Pavel (Ř 7, 18-19). To je bolestná zkušenost, kterou nesčetněkrát udělal ten, kdo se marně pokouší přestat kouřit či pít, případně skoncovat s nějakým zlozvykem. Opakuje-li se taková zkušenost často, oslabuje charakter, zejména šlo-li o závažné rozhodnutí. Pavlovo osvobozující řešení je psychologicky (teologii ponechávám stranou) perfektní: „Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná, ale hřích, který ve mně přebývá.“

1. Zvláštní psychickou kvalitu představuje předsevzetí: jde o záměr realizovat rozhodnutí s větším či menším odkladem, známý z výstižného přísloví, podle kterého „dobrými předsevzetími je dlážděna cesta do pekla“.