9.2. Psychické Já a ne-Já

Podobně jako o hranicích svého těla, o jeho schématu i o představě jeho centra a periferie, uvažujeme běžně i o své psychice, o uspořádání svého „vnitřního světa“, vlastního nitra, tak jak se jeví naší introspekci.

Jsou myšlenky, city, přání a další psychické jevy, jež s naprostou samozřejmostí považujeme za své vlastní, patří k nám, ztotožňujeme se s nimi. Nazýváme je ego-syntonní. Od jiných, zejména od těch, jež neschvalujeme, se naopak distancujeme, zavrhujeme je. Ty se nazývají ego-dystonní. V krajním případě je externalizujeme projekcí: přičítáme vlastní přání někomu jinému nebo dokonce halucinujeme vnější „hlas“ (viz 17.2).

V pomyslném středu toho, co se nám jeví jako psychické Já, shledáváme introspekcí – opět podobně jako tomu bylo u tělového Já – jakési Já-centrum, které prožíváme jako subjekt. Tento subjekt se nám jeví jako nositel aktivity, zejména při volním rozhodování a usilovném jednání (viz kap. 8); podobně je tomu při poznávání. Nasnadě je představa, že subjekt užívá svých schopností a dovedností jako jakýchsi nástrojů. Naproti tomu v citech (a pocitech) je Já trpné: nemůžeme je v sobě libovolně vyvolat, nýbrž pouze přijmout, když „přijdou“. Jsou-li dostatečně silné, pak nás i proti naší vůli přemáhají: jsme dojati soucitem, přemoženi bolestí nebo strachem apod.

Zvláštní kombinaci aktivity a pasivity Já představuje podlehnutí přání, s nímž se neztotožňujeme. Moralista zde mluví o podlehnutí pokušení a dovede tento intrapsychický děj podrobně popsat. Počátek podlehnutí spočívá často v tom, že přivolíme k zakázané slastné představě: to už je hodnoceno jako provinění, zatímco samotné spontánní objevení se této představy proviněním není, pokud jsme ovšem nezanedbali povinnost vyhýbat se předmětům či prostředí, jež mohou takovou slastnou představu navodit. Dobrou metaforou „pasivní aktivity“ vnitřního přivolení v boji s pokušením je příslovečné „hození flinty do žita“.

K běžné introspektivní zkušenosti patří „vyjednávání“ mezi třemi jasně odlišitelnými vnitřními hlasy, které mají úzký vztah k prožívanému Já: (1) přáním dosáhnout slasti (pokud možno ihned), (2) příkazem či zákazem ze strany svědomí a mezi (3) jakýmsi jádrem Já, které se jakožto „výkonná složka“ musí rozhodnout pro to či ono jednání a toto jednání řídit. Z této zkušenosti je odvozena Freudova teorie tří složek osobnosti (viz 17.2.). V dobrém případě jsou všechny tři složky v relativní harmonii na základě všestranně přijatelných kompromisů. Vyjednávání ovšem snadno přerůstá v konflikt, který se – zejména u lidí s citlivým svědomím – často protáhne a jehož patologickou formu nacházíme v neuróze.

Zvláštním jáským fenoménem je oslabení nebo zrušení hranice Já-neJá na psychické úrovni, na které jsme již narazili zmínkou o vztahu mezi matkou a novorozencem (9.1.). Člověk může velmi silně prožívat „splývání“ s univerzem, s Bohem nebo s milovaným člověkem. Tento prožitek může být doprovázen vrcholnou blažeností, jak víme z výpovědí mystiků, pokud jsou ovšem hranice Já pevně vybudovány. V psychické poruše, v intoxikaci halucinogenem nebo při osobnostní nezralosti může být oslabení hranice, například v milostném vztahu, zdrojem silné úzkosti, resp. strachu z dezintegrace, rozpadu Já.

1. Ego-syntonní je ústřední volní prožitek „já chci“, zatímco prožitek „chce se mi“ mohu odmítnout jako ego-dystonní.

2. Užitím pojmu subjekt v psychologii se pochopitelně nepouštíme do problematiky, jež je spojena s filosofickým pojmem subjektu, i když ovšem prožitek, o němž právě mluvíme, je bezpochyby také zdrojem filosofických úvah.

3. Existují ovšem různé způsoby – a psychologie náboženství jim věnuje zvláštní pozornost (viz 19.3.) – jak působit na své city nepřímo. Metodu, která většinou „funguje“, znají manželští poradci: Chceš-li mít někoho víc rád, jdi a něco dobrého pro něj udělej!