Kapitola 9. Jáství

Zájmeno „já“ hraje v psychologii (podobně jako ve filosofii) zvláštní roli. V různých teoriích osobnosti se objevuje pojem Já, označený tímto zájmenem ve zpodstatnělé podobě. Tento pojem mívá centrální význam, Já bývá chápáno jako integrující složka celé osobnostní struktury. Zde zůstaneme na úrovni popisu. Zmíníme několik psychických jevů (prožitků), jež spadají do volně vymezené kategorie jáských jevů, jedním slovem jáství.

9.1. Tělesné Já a ne-Já
Hranice mezi tělesným Já a ne-Já se zdá na první pohled zcela určitá, již prostá úvaha však vede k její relativizaci. Uvědomíme-li si, že jsme v psychologii a že tedy nejde o fyzickou hranici těla, nýbrž o prožívanou (vnímanou, představovanou, myšlenou) hranici mezi vlastním tělem a okolím, v němž se nacházíme, snadno objevíme zdánlivě malicherný, ale teoreticky důležitý problém: Na kterou stranu této hranice patří nehet nebo vlasy, které si právě stříhám? Co s přebytečným tukem, který bych si rád nechal odsát, nemluvě o zhoubném nádoru prorůstajícím některý můj tělesný orgán – a na druhé straně s transplantovanou ledvinou, jež mi byla darována, s kosmetickými implantáty v ňadrech či s můstkem, který krášlí můj úsměv? Co z toho uznávám a pociťuji jako část sebe sama?

Z kognitivního hlediska mluvíme o tělovém schématu. Je to prostorová představa vlastního těla, kterou jsme si od dětství vypracovali a kterou běžně používáme při orientaci v prostoru, při nácviku nových dovedností apod. Když spatříme vlastní tělo z úhlu, v němž ho obvykle nevidíme v zrcadle, býváme překvapeni a musíme své tělové schéma korigovat. Zvláštním jevem je úd-fantom – část tělového schématu, odpovídající ruce či noze ztracené úrazem nebo amputací. Úd-fantom může bolet i dlouho poté, co byl „skutečný“ úd ztracen. (Uvozovky naznačují, že i úd-fantom je psychologicky skutečný.)

Prožitek vlastního těla má obvykle silný pozitivní citový náboj, je to „moje nejvlastnější“, „moje nejdražší“. Pohled do zrcadla může být doprovázen vzrušením až erotickým, jehož pravzorem je bájný Narcis, jindy zase mučivými pochybnostmi nebo pocity méněcennosti. Zvláštním projevem narcistické lásky k vlastnímu tělu je i chorobně úzkostlivá hypochondrická péče. Při mentální anorexii soustředěný zájem o vlastní tělo často vyústí ve stav, kdy doslova na kost vyhublá dívka „vidí“ své tělo jako příliš tlusté. Rozvinou-li se určité možnosti lidské psychiky, jak je tomu v některých spiritualitách, může se vlastní tělo jevit a být intenzivně prožíváno jako překážka duchovního růstu, jako odporné vězení duše, z něhož je třeba unikat askezí – možná i suicidiem.
Tam, kde je prožitek vlastního těla přirozeně pozitivní, můžeme pozorovat, že se do „zóny nejdražšího“ včleňují věci a osoby, na nichž nám maximálně záleží. Pro matku to bývá dítě v děloze – přičemž porod bývá jen prvním stadiem odlučování, stadia, které z psychologického hlediska zdaleka není konečné. Pro lidského chrobáka může být jakousi psychickou vychlípeninou vlastního těla ona příslovečná kulička trusu prožitkově reprezentovaná peněženkou nošenou na určitém místě těla – nebo i spořitelní knížkou uloženou v matraci.
Náš obraz tělesného Já se stane bohatším, uvědomíme-li si, že tělo má svůj psychologický střed a svou periferii. „Svůj střed“ přitom lidé pocitově lokalizují různě a s různou mírou určitosti. Může to být ve středu hlavy za očima, kterými jako bychom se dívali ven coby okny. Může to být i uprostřed krku, uprostřed hrudi, v pravé ruce i jinde.

Z pozice zdravého dospělého, navíc v normálním bdělém stavu, se nám řada jáských jevů jeví jako samozřejmosti. To však nemusí platit u dítěte, při psychické poruše a ve změněných stavech vědomí. Například kojenci trvá dosti dlouho, než na základě různých opakovaných zkušeností odliší svá sající ústa od bradavky matčina prsu, než „objeví“ a začlení do svého tělového schématu i nožičky atd.

Modelovou poruchou tělesného Já mohou být změny tělového schématu při intoxikaci halucinogenem, např. LSD-25: Vlastní tělo bývá představováno (případně i vnímáno) disproporčně, ztrácejí se jeho hranice vůči různým objektům a subjekt může lokalizovat sám sebe jako pozorovatele mimo své tělo jako pozorovaný objekt. Podobně tomu bývá ve snu nebo ve stavu klinické smrti (a transpersonální psychologové zde vidí záchytný bod pro své přesvědčení, že lidská psychika není beze zbytku vázána na individuální nervovou soustavu, viz 18.4.).

1. „Já“ píšeme s velkým „J“ tehdy, když tohoto slova užíváme pro označení odpovídajícího psychologického pojmu. Pojmů s tímto označením – navzájem více či méně podobných – existuje v psychologii celá řada. S malým „j“ píšeme pouze zájmeno „já“.