9.3. Kontinuita Já
Prožívám jako samozřejmé, že jsem tatáž osoba, kterou jsem byl včera (ale vlastně už při narození či při početí!?), a zároveň tatáž osoba, kterou budu zítra i ve vzdálenější budoucnosti, až do okamžiku smrti. Vede mě k tomu společnost, která stvrzuje moji kontinuitu tím, že mě nazývá stále stejným jménem, že mě činí odpovědným za mé činy a sliby, garantuje můj majetek i má školní vysvědčení a vědecké tituly atd.
Vědomí kontinuity vlastní osoby a subjektu jako jejího jádra je nám hluboce vštípeno a běžně o něm nezapochybujeme. Jsou však situace, kdy si uvědomujeme relativitu vědomí kontinuity jako psychického faktu. Když například vzpomínám na své dětství, cítím se v jeho vybraných a stylizovaných momentkách jako stále „tentýž Já“; stačí však najít náhodou svůj osobní deník z doby, kdy mi bylo třináct, aby na mě dolehla radikální diskontinuita: to přece nejsem já!
Diskontinuita Já má zvláštní význam v náboženské konverzi, pokud je chápána jako radikální změna celé životní orientace nebo její prohloubení, ke kterému často dochází v adolescenci (viz 21.2.6.). Biblické výroky o starém a novém člověku i o znovuzrození (obdoby nacházíme i v jiných náboženstvích) jsou psychologicky velmi dobře srozumitelné a k plnokrevnému duchovnímu životu patří odpovídající existenciálně prožívané rituály.
