6.3 Myšlení

Myšlení můžeme definovat jako psychickou (vnitřní) manipulaci se symboly nebo znaky, s představami i vjemy, jež nám umožňuje analyzovat vztahy mezi jevy a na základě toho předpovídat jevy, jež nastanou, případně účelně jednat. Lze říci, že jde o zvláštní, poměrně složitý způsob poznávání.

Dobrým příkladem, kdy se shodneme, že jde o myšlení, je řešení úsudkové matematické úlohy – pokud nejde pro řešícího o naprosto rutinní záležitost, kdy může postupovat zcela mechanicky, skoro doslova „bezmyšlenkovitě“. Jsou to nové situace a problémy, kdy je myšlení zapotřebí. Problémem je, na jakém stupni složitosti uznáme už řešení nové situace za myšlení.
Shodneme se patrně, že myšlení není vlastní jen člověku. Jeho jednoduché formy nacházíme bezpochyby i u primátů. Umístíme-li například mimo dosah šimpanze banán a hůl, která je dost dlouhá na to, aby si s její pomocí banán přisunul, a v jeho dosahu krátkou hůl, jež však stačí k přisunutí oné delší hole, šimpanz se „zamyslí“ a posléze úlohu vyřeší. Podobné počínání můžeme pozorovat i u dítěte, jež není ještě tak vyspělé, resp. nemá tolik zkušeností s podobnými situacemi, aby tento problém vyřešilo v okamžiku, „bez přemýšlení“.

Otázkou je, zda už mluvit o myšlení, když malé dítě začíná chápat, že nemůže vstrčit větší formičku do menší, nebo když dá najevo, že ví o hračce, kterou jsme před jeho očima zakryli, případně když kuře obejde plot, aby se dostalo k zrní, které za ním vidí. Bod, na němž se myšlení „vynořuje“ z chování, založeného na pouhém instinktu, asi nelze jednoznačně stanovit. Tuto otázku nám ještě komplikuje C. G. Jung, který se snaží dokázat, že základní pojmy, kterých užívá věda, jako např. hmota, energie nebo duše, jsou zakotveny v archetypech kolektivního nevědomí (18.2.3.). Když sledujeme, do jaké míry jsou náboženské (ale i vědecké!) myšlenkové systémy závislé na „duchu doby“, nezbývá nám, než brát tento názor velmi vážně. Podobně James (1902, s. 65) soudí, že „v metafyzické a náboženské oblasti jasné rozumové důvody jsou pro nás závazné a naléhavé jen tehdy, když jim naše nejasné pocity skutečné jsoucnosti připravily příznivou půdu.“

V této kapitole se soustřeďujeme na popis psychických jevů. Ptejme se tedy, jaké psychické jevy můžeme předpokládat v procesu řešení problému hole a banánu. Máme dobré důvody se domnívat, že na počátku dítě (či šimpanz) vnímá určitou situaci, kterou chápe jako nevyřešený problém: Chci banán, ale nevím, jak se ho zmocnit. Adekvátní myšlenkový proces vede k tomu, že dítě nakonec vnímá tutéž situaci, ale chápe ji jako vyřešenou, tj. má už představu pohybů, jež vykoná, aby dosáhlo cíle.

Jestliže zaměříme svou introspekci na vlastní myšlení, zjistíme, že při něm manipulujeme s vjemy a představami různého druhu, případně se symboly nebo znaky (se slovy, s číslicemi; lze mluvit i o vizuálním myšlení). Někdy se nám myšlení jeví jako „vnitřní řeč“. Uvědomíme si, jak se snažíme udržet v mysli všechny aspekty problému, jak lovíme v paměti podobné problémy, které jsme už někdy vyřešili, jak čekáme na nápad, registrujeme a zavrhujeme řadu nesprávných řešení a nesmyslných nápadů, jak tušíme, že už už řešení „držíme za ocásek“ atd. Většinou zjišťujeme, že dovedeme na základě introspekce popsat výsledky jednotlivých kroků, resp. etap myšlenkového procesu, ale vlastní proces myšlení, „zrození nápadu“, způsob, „jak jsme na to přišli“, nám uniká. Můžeme dokonce říci, že vlastní myšlení je nevědomý proces.
Typický a introspektivně jasný je prožitek náhlého vhledu, často doprovázený radostí, a to nejen z toho, že teď už víme, „jak na to“, tj. „získali jsme banán“, ale prostě z toho, že nově rozumíme něčemu ve světě kolem sebe.

Současný výzkum myšlení využívá introspekce jen nepatrně. Sledujeme spíše vnější projevy toho, jak subjekt postupuje při řešení zadaného úkolu a výsledky, k nimž dospívá, usuzujeme na použitou strategii. Předmětem zvláštního zájmu psychologů přitom jsou odchylky od výsledků, k nimž lze dospět za použití nejsprávnějších logických a matematických postupů. Jinak řečeno, zkoumáme chyby. Tyto chyby jsou často příznačné pro určitou úroveň rozvoje rozumových schopností (inteligence). Podle toho, jakého typu chyb se dopouští (a ovšem také, které chyby již nedělá!) usuzujeme na to, ve kterém stadiu vývoje subjekt právě je.

1. Vývojovou zákonitost lidského poznání, počínaje „pouhou biologií“ a konče osvojením abstraktní logiky v adolescenci, načrtl jeden z nejvlivnějších psychologů 20. století Jean Piaget (1999; viz 16.4.1.).