2.2. Psychologie jako duchovní hnutí
Celá moderní věda, jejíž součást psychologie tvoří, nevznikla jen jako nástroj k usnadnění a obohacení života, k řešení problémů nemoci, chudoby atd. Takovéto pragmatické pojetí vědy je úpadkové. Původní vzmach lidského ducha, který je podstatou vědy, je titánským pokusem novověkého rozumu dešifrovat tajemství vesmíru i své vlastní existence. Podle Neubauera (1994) je věda mocné duchovní hnutí novověku střídající křesťanství v úloze vykládat svět nebo – abychom užili současné radikální formulace – zakládat svět. Jak upozorňuje Neubauer (ib.), v našem sociokulturním okruhu moderní věda je (či donedávna byla) stejně určující, jako byl ve své době předkřesťanský paganismus a po něm křesťanství.
Věda se od náboženství programově distancuje, svým totálním nárokem se však sama zřetelně kvalifikuje jako náboženství sui generis. Kromě toho na ní můžeme shledat i další znaky náboženství: Vědci – pokud nechápeme jejich úlohu jen jako slouhů techniky – mají důstojnost kněžstva kompetentního k výkonu určitých rituálů. Bezpodmínečné uznání experimentálních výsledků je ekvivalentem náboženské úcty. Šířit světlo rozumu ve tmách předsudků a pověr, toť obrazoborecký étos vědy. Pozoruhodný je Neubauerův postřeh, že novověká věda má i své zjevení: došlo k němu, když „užaslý renezanční člověk se octl tváří v tvář pravdě, která byla netoliko bezprostředně vnímatelná, ale též plně srozumitelná“ (ib., s. 26). Vědě jako duchovnímu hnutí nechyběla ani eschatologická perspektiva: „První generace vědců očekávaly brzký příchod definitivního výkladu světa – ještě za svého života“ (ib.). Dosti dlouho se od vědy očekával i odpovídající ráj na zemi, například komunistický.
V psychologii je religiózní charakter moderní vědy vystupňován v některých směrech ad maximum. Je tomu tak již proto, že psychologie ve své metodě i ve svých poznatcích rozsáhle navazuje na náboženství. Jejím nejvydatnějším zdrojem je bezpochyby introspektivní pozorování, kultivované u nás na Západě dlouho před jejím vznikem především v židokřesťanském kontextu. Úsilí o upřímnost vlastní víry, čistotu lásky a pevnost naděje v těžkém zápase moderního člověka s pochybnostmi, vnitřní svár, dialog mezi žádostivostí a svědomím, smlouvání s Bohem, ustavičné selhávání rozumné vůle k dobru atd., to vše je zde s největší vážností reflektováno. Staleté zkušenosti pastýřské péče o lidi různého věku, vzdělání a společenského postavení, byť zkreslené dogmatickými prekoncepcemi, vytvářejí obrovský poznatkový fond, z něhož čerpá odedávna krásná literatura a v posledních sto (či o něco více) letech posléze i psychologie.
Moderní psychologie ovšem vznikla v ostré ideologické opozici proti teologii, ve snaze osvobodit poznání lidské duše od matoucích prekoncepcí, postavit je na společný základ s přírodními vědami. Pozoruhodný je ateistický ethos Sigmunda Freuda, jehož životní touhou bylo „vyhnat Boha z duše“ tak, jak ho již podle jeho názoru vyhnal z kosmu Galilei a z přírody Darwin (viz 17.). Ovšem i střízlivější vyznavači vědy a praktikové vedení pouhým pragmatismem, zejména lékařským, usilující o vědecký status svých teorií a postupů, distancovali se zpravidla (aspoň ve své roli odborníků) od náboženství, mnohdy i za cenu toho, že dodatečnými teoretickými konstrukcemi podbudovávali to, co více či méně vědomě převzali z náboženského života a z teologie.
Příkladem může být katarze při psychoanalytické „zpovědi“ nebo skupinová psychoterapie navazující na metodistické (i starší, ostatně i dnes existující) náboženské „skupinky“, jejichž členové se navzájem dělili o své náboženské zkušenosti, svěřovali si své radosti, starosti i prohry a selhání a byli si navzájem po mnoha stránkách oporou. Kolem počátku 20. století byl veden zápas i o sám termín psychoterapie, který měl původně náboženský význam. Ne nadarmo shledával ostatně neklamný čich našich donedávných inkvizitorů v nejrůznějších formách psychoterapie, ne-li v jakémkoli psycho-, „ideologickou kontaminaci“.
Psychologové jako poradci a psychoterapeuti převzali v moderní společnosti do značné míry úlohu učitelů životní moudrosti, duchovních rádců, ne-li vůdců. Výrazné je to například u významného transpersonálního psychologa, amerického psychiatra českého původu Stanislava Grofa (viz 18.4.). Zde se nelze oprostit od hodnotové orientace. I maximální tolerance k hodnotové orientaci klienta či pacienta implikuje významnou hodnotovou orientaci – totiž právě orientaci na přijetí individua a jeho svobody jako základní míry hodnot; a v této orientaci lze vidět kardinální blud moderní vysoce individualistické mentality (viz Vitz, 1994).
Vzhledem k tomu, že náboženské prvky psychologie zůstávají implicitní, že nejsou psychology samými proklamovány a většinou ani reflektovány, je třeba mluvit o kryptoreligiozitě (viz 3.1.). Jeden ze stěžejních úkolů psychologie náboženství je pak možno vidět v tom, že psychologii jako oboru usnadní sebepoznání a oproštění od skrytých náboženských rysů a nároků.
