5.3. Psychologie náboženství a teologie

Psychologie a teologie určitého náboženství mají do značné míry společný předmět, jímž jsou například posvátné texty a rituály, náboženský život jedince i skupiny, prožívání a jednání ve vztahu k morálním problémům, zejména pak psychologicky nápadné jevy jako glosolálie, mystické stavy, exorcismus apod. Teologové užívají často nápadně podobný jazyk jako psychologové, například při popisu zápasu věřícího s pokušením, v návodech k rozjímavé modlitbě nebo při popisu mystických stavů.

Kolizím mezi teologií a psychologií náboženství je většinou možno se vyhnout, považujeme-li pohledy těchto dvou oborů za vzájemně alternativní. Psychologie nemůže předpokládat nadpřirozené příčiny, zejména zázračný zásah nadpřirozené bytosti a odpovídající nadpřirozené jevy, například zjevení božstva či světce, mystické spojení s Bohem apod. Svým reduktivním výkladem psychických jevů často nabízí (byť nevnucuje) „od-vysvětlení“ něčeho, co pro věřícího člověka (a pro jeho teologa) představuje vysokou duchovní hodnotu (viz 18.3.2.).

„My nemůžeme v člověku ostře oddělovati část živočišnou od části rozumové …rozeznávati účinky přirozené od nadpřirozených a z těchto zase, co je milost boží a co potměšilé dílo satanovo“ (James, 1902, s. 196). Záleží na ovoci, které náboženský prožitek přinese. Je-li pro život dobré, je třeba si ho cenit, „i když to není nic než trochu přirozené psychologie“ (ib., s. 166).
Pro psychologii náboženství – podobně jako pro sociologii náboženství – je i sama teologie náboženským fenoménem. Za dogmaty a jejich výkladem, stejně jako za zásadami praktické teologie, je možno hledat nejrůznější motivy redukující duchovní rovinu na rovinu psychologickou (či sociologickou), jak k tomu v současné době běžně dochází při kritice povinného celibátu nebo postavení žen v římskokatolické církvi. Teologie z principu stále připravená k re-formaci může od psychologie přijímat očistné podněty a nacházet tak příležitosti k sebereflexi, její ostražitost vůči této destruktivní vědě je však plně pochopitelná.

1. Příznačná je Hellerova otázka, zda neteologická religionistika (z níž ovšem nelze psychologii náboženství vyjmout) neznamená jen „únik do zdánlivé náboženské neutrality“ před otázkou „čemu či komu věříš a sloužíš?“ (Heller, Mrázek, 1988, s. 10).