5.2. Psychologie náboženství jako součást psychologie
Psychologie náboženství bývá považována za aplikovanou psychologickou disciplínu, na rozdíl od základních oborů, jako je obecná psychologie, psychologie osobnosti, vývojová psychologie, sociální a fyziologická psychologie.
Tradiční schematické odlišování základních a aplikovaných oborů v rámci psychologie odpovídá však jen částečně skutečnému stavu. Dnešní psychologie představuje spíše jakousi volnou federaci oborů, z nichž každý jde svou vlastní cestou, pokud jde o předmět zkoumání, metody a teoretický styl. Badatelé se specializují na tak odlišné jevy, jako jsou příznaky mozkové léze ve vnímání tvarů, páření krys, mechanismy učení společné všem obratlovcům, psychotické halucinace, interpersonální konflikty na pracovišti, vývoj řeči u batolat, výčitky svědomí či mystikovy pocity splývání s božstvem. Jednotlivé obory a podobory se navzájem ovlivňují a často právě na hranicích mezi nimi dochází k rozhodujícím objevům. Nejednou přitom právě obor tradičně považovaný za „pouhou aplikaci“ přijde s poznatky, jež způsobí převrat tam, kde by to nikdo nečekal. Například psychoanalytické poznatky o duševních poruchách zdomácněly ve vývojové psychologii a v psychologii osobnosti a revolucionizovaly oba tyto obory. Náboženství nepředstavuje o nic méně svérázný svět jevů než duševní poruchy a vzhledem k jeho současné mimořádné dynamice (bezprecedentní religiózní vakuum způsobené krizí západního křesťanství a zároveň explozivní růst křesťanství v Třetím světě, duchovní katastrofy ideologických totalit dvacátého století, nová religiozita, mezináboženský dialog) je dobře možné, že již v této generaci se právě v psychologii náboženství objeví myšlenky stejně přelomové pro celou psychologii jako ty, se kterými přišli svého času Freud, Jung nebo Piaget.
Mezi psychologické obory blízce sousedící s psychologií náboženství patří jistě psychologie motivace a psychologie osobnosti (viz kap. 12 a 15). Opravdově prožívané náboženství bezpochyby mocně určuje cíle, jež jedinec sleduje, i způsoby, jimiž usiluje o jejich dosažení. Představuje také významný, nejednou centrální integrační činitel ve struktuře osobnosti a faktor individuálních rozdílů. Obory, které do značné míry sdílejí téma psychologie náboženství, jsou transkulturní psychologie zabývající se srovnáváním kultur a psychohistorie usilující o psychologické pochopení minulosti. Bohaté jsou vztahy mezi psychologií náboženství a psychopatologií. Oba tyto obory se zajímají o extatické stavy (např. tzv. šamanská nemoc), extrémní chování a prožívání v souvislosti s askezí, náboženský výklad duševních poruch pacienty a jejich okolím, nebezpečné působení radikálních náboženských skupin (tzv. sekt ) atd. Také vztah mezi psychologií náboženství a psychoterapií je úzký, protože náboženství může mít – podle okolností – jak léčivý, tak patogenní vliv. Podobný zájem má na náboženství pedagogická psychologie, protože náboženství může velmi usnadňovat, nebo také silně komplikovat zejména hodnotovou a charakterovou výchovu. Nejbližší vztah má psychologie náboženství s pastorální a katechetickou psychologií, jež jsou zaměřeny na přímou pomoc duchovní praxi. Zde je možná nejužší spolupráce a vzájemné obohacování.
1. Grom, 1992, s. 369, Stríženec, 2001, s. 11.
2. Klasickým psychohistorickým dílem je Eriksonova studie věnovaná Lutherovu mládí (1958).
