Kapitola 5. Psychologie náboženství v interdisciplinárním kontextu

K osvětlení toho, oč v určitém vědním oboru jde, jaká je jeho „tvář“, bývá velmi užitečné vymezit jej vzhledem k oborům, jež jsou mu na mapě vědeckého světa nejbližší.

5.1. Psychologie náboženství jako součást religionistiky
Religionistiku jako celek můžeme vidět jako složenou z empirických disciplín, k nimž patří vedle historie náboženství, popisné religionistiky (často ztotožňované s tzv. komparatistikou neboli „srovnávací vědou náboženskou“) kulturní antropologie náboženství a sociologie náboženství také psychologie náboženství. O obecnější syntetický pohled se přitom snaží jednak filosofie náboženství, jednak teologie náboženství. Od obou přijímá psychologie náboženství cenné podněty, musí se však – podle hesla „Ševče, drž se svého kopyta“ – bránit pokušení zasahovat do nich a směšovat tak roviny, jež mají zůstat odděleny. Tento problém se nám vnutí zejména v souvislosti s Jungem.

Sociologie náboženství je pro psychologii náboženství oborem nejblíže kooperujícím, zároveň ovšem i silně konkurenčním, překrývajícím se s ní v oblasti sociální psychologie (viz kap. 14). Náboženské prožívání je vždycky sociálně podmíněno členstvím subjektu v různých skupinách, počínaje dyádou matka-dítě nebo věřící-guru, přes rodinu, až po společnost jako celek. Zároveň se toto prožívání projevuje v sociálním kontextu a má pro společnost určitý význam; platí to i pro poustevníka, který je od společnosti fyzicky dlouhodobě radikálně odloučen, psychologicky s ní však zůstává spojen mnoha pouty. Příklady konkrétní interdisciplinární kooperace mohou být sociologické studie užívající při sběru dat psychologických technik, například technik měření religiozity. Pro psychologii je naopak velmi přínosné, může-li se při výkladu některých fenoménů, jež ji zajímají, opřít o sociologická fakta; příkladem může být psychologický výzkum průběhu náboženského vývoje v adolescenci užívající sociologicky definovaných variant adolescence.

Historie náboženství a popisná religionistika, v nichž se často spatřuje jádro věd o náboženství, mají zatím k psychologii náboženství převážně jen platonický vztah. Jak psychohistorie, tak transkulturní psychologie, které zde představují příslušné interdcisciplinární mosty, mají patrně před sebou (obecně, nejen ve vztahu k náboženství) velkou budoucnost. Jak velkou, to záleží na tom, kolik je v lidské psychice konstantního, tj. nakolik jsou lidé různých dob a kultur psychicky fundamentálně stejní. Pokud je psychika konstantou, potud je psychologie – ať už pouze potenciálně, nebo také aktuálně – univerzálním „jazykem“ umožňujícím v mezináboženském dialogu vzájemně chápat smysl náboženských představ, dogmat i rituálů. O zajímavém pokusu přiblížit západnímu člověku kult indické bohyně Kálí – Strašné Matky – pomocí současné psychoanalýzy referuji v kapitole 17. Gigantické dílo C. G. Junga, které vysoce cenil i Mircea Eliade, je bezpochyby přínosem pro religionistiku jako celek a nabízí řadu výkladových principů. Jungovi pokračovatelé však dosud představují v religionistice v podstatě izolovaný směr. Platí-i ovšem názor Eliadeho (1998, s. 24), že „mýtus už nemá dominantní úlohu v základních oblastech života a byl odsunut do neznámých a mlhavých oblastí psychiky“, rýsuje se zde pro psychologii náboženství fascinující úkol: sledovat mýtus v podobě jakési ponorné řeky, a to jak v kolektivním nevědomí, tak v kryptonáboženství.

Odstrašující příklad povrchního psychologického pohledu na náboženské jevy uvádí Eliade (ib., s. 62n): Více než jedno století byly nesrozumitelné zvuky, vydávané v rámci určitých praktik šamanem, pokládány za projev jeho duševní nerovnováhy – než se zjistilo, že jde o napodobování křiku zvířat v ráji. Klamné bývají také povrchní dojmy, podle kterých „jeden obřad s maskami je krásný, určitý tanec je ponurý, některý iniciační obřad je divoký nebo úchylný.“

Překážkou využití psychologie v religionistice je i skutečnost, že psychologie – dítě Západu – zůstává převážně uzavřena do svého vlastního sociokulturního okruhu. To potvrzuje i nedávný Frýbův (1991) pokus vyjádřit v jejích termínech myšlenky buddhistické psychologie. U Štampacha (1998a) nalézáme sice respekt k psychologickému přístupu v religionistice, k záměrnému a systematickému využití psychologie má však i on daleko. Pokud jde o současnou religiozitu, bere Štampach na vědomí „různé studie na pomezí sociální psychologie, sociologie, sexuologie a pastorální teologie, které by mohly být relevantní i pro religionistiku“ (ib., s. 25), ponechává je však na okraji svého zájmu.