Kapitola 4. Historická perspektiva psychologie náboženství

Historický vývoj psychologie náboženství je třeba chápat v nejužší souvislosti jednak s vývojem moderní vědy, speciálně psychologie (a ovšem také filosofie vědy), jednak s vývojem náboženství, chápaného jako součást celé kultury; teologie se nám přitom jeví jednak jako velmi specifická vědní disciplína, jednak jako náboženský fenomén. V této kapitole podáme jen velmi stručný náčrt historie oboru, který bude v dalších kapitolách doplněn v souvislosti s jednotlivými systematicky probíranými tématy.

Počátky moderní psychologie se obvykle kladou do druhé poloviny 19. století. Již od svého zrodu měl tento zvláštní vědní obor dvojí tvář. Na jedné straně šlo o to, ustavit a etablovat psychologii jako vědní obor, jehož vzorem by byly přírodovědní obory, především fyziologie nervové soustavy. Tento ideál bylo možno realizovat zejména laboratorním výzkumem vnímání a paměti, který je takřka stejně exaktní jako výzkum ve kterémkoli oboru zkoumajícím živou přírodu; v mnoha projektech bylo dokonce možno plně uplatnit i poměrně přesné měření a při analýze výsledků použít velmi důmyslné matematické metody.

Druhá tvář moderní psychologie je dána jejím zájmem o nejkomplexnější, „nejvyšší“ projevy a vlastnosti lidské duše a ducha, jako je vědomí sebe sama, zvraty dospívání, vývoj charakteru nebo hlubiny melancholie. Přitom lze sotva považovat za náhodné, že zakladatelé psychologie zabývající se těmito otázkami, podobně jako filosofové, kteří je svými vhledy inspirovali, byli zpravidla výrazně náboženskými postavami. Jako příklad je možno uvést všeobecně uznávaného zakladatele americké psychologie a zároveň klasika filosofického pragmatismu Williama Jamese, jehož celé životní dílo bylo naplněno zájmem o náboženství.

V křesťanství, na jehož půdě psychologie náboženství vznikla, je druhá polovina 19. století érou liberální teologie. Tento směr chápal náboženství jako projev lidského ducha, který má být zkoumán ve své historické, sociální, kulturní a ovšem také přírodní určenosti. V protikladu k teologické ortodoxii (pravověří), jež sama sebe chápala jako výklad zjevených pravd, byla liberální teologie otevřena vůči psychologické perspektivě, to znamená, že považovala psychologickou analýzu náboženství za oprávněnou a přínosnou. Psychologie náboženství byla za této situace na teologických fakultách – zejména ovšem protestantsky orientovaných – vítána; lze říci, že právě tam byla domovem. O něco dříve rozkvetla na těchto fakultách religionistika reprezentovaná zejména dějinami náboženství a komparatistikou („srovnávací vědou náboženskou“), což znamenalo další podnět pro rozvoj psychologie náboženství. Někteří významní nábožensky orientovaní psychologové té doby, zejména Američané, viděli své poslání v tom, pomoci přizpůsobit křesťanství potřebám dnešního člověka, případně nahradit je křesťansky inspirovaným humanismem (Wulff, 1997, s. 26n).

Nejvýznačnějším a nejpopulárnějším ze zakladatelů nového oboru byl William James (1842-1910), jehož neobyčejně vlivná kniha „Druhy náboženské zkušenosti“ (1902) patří dodnes k „povinné“ četbě psychologů zabývajících se náboženstvím. James přesvědčivě a psychologicky bohatě konkretizoval Scheiermacherovu o sto let starší teologickou tezi, že náboženství je především vnitřní osobní zkušenost, nikoli dogma, rituál a etika nebo dokonce pouhá konvence žijící ze setrvačnosti. Vpravdě náboženská a psychologicky zajímavá je podle něj jen intenzivní originální zkušenost, jež svého nositele často doslova přepadne nebo dokonce duševně rozvrací, jak to on sám zažil v léta trvajícím zápase se svou náboženskou melancholií. „Nemocná duše“, člověk doslova trpící náboženstvím, jednající iracionálně, často excentricky, někdy strhující ostatní svým nadšením a svou jistotou, že k němu mluví Bůh – to je podle Jamese člověk náboženský v nejvlastnějším slova smyslu. Jamesova velikost spočívá ovšem v tom, že hluboké porozumění náboženské zkušenosti je v jeho díle doplněno střízlivou až skeptickou redukcí duchovního na psychické nebo i biologické faktory. Zde nám může být James vzorem toho, jak lze poctivě žít s rozpory, které nelze bez nepoctivosti odstranit.

Vedle Jamese, který tvořil tak, že uváděl do nových souvislostí obecně dostupná fakta takzvanou „lenoškovou spekulací“, pracovala v jeho době ve Spojených státech řada empirických badatelů na tématech, jež většinou dodnes neztratila svou aktuálnost: adolescentní konverze, vývoj k náboženské zralosti, psychofyziologické faktory mystických stavů atd.

V Evropě došlo na počátku 20. století k podobnému rozkvětu psychologie náboženství jako v Americe. Obor byl však úžeji spjat s filosofií a teologií, více se „lenoškově“ spekulovalo, empirické výzkumy užívaly více introspekce a bylo méně statistického zpracovávání hromadně získaných dat. Za dílo stejného významu jako Jamesovy „Druhy náboženské zkušenosti“ se považuje Ottova kniha „Posvátno“ (Das Heilige) z roku 1917. Základní myšlenka je blízká Jamesovi: podstatou náboženství je specifický prožitek posvátna. Dílo je však více koncentrováno k introspektivnímu materiálu a je více filosoficky laděno, takže je akceptováno i jako jeden ze základních kamenů filosofické fenomenologie náboženství.

První čtvrtina dvacátého století přinesla zásadní obrat jak v teologii, tak i v psychologii, který v Americe i v Evropě ukončil první nadějný rozmach psychologie náboženství a vedl ke stagnaci ne-li úpadku trvajícímu desítky let. Jak k tomu došlo?

V teologii skončila éra liberalismu. Naděje, že tento směr zmodernizuje křesťanství a přiblíží je tak současnému člověku, se nenaplnily; přinejmenším nezastavil liberalismus pokračující sekularizaci: celkový odvrat Evropy a Ameriky od křesťanství, zejména od církví, pokračoval. Reakcí na tento nezdar a zároveň na oslabení víry v pokrok, jež způsobila první světová válka, byl zesílený příklon mnoha křesťanů k tradici, často i k problematickému bezpečí fundamentalismu. Za této situace se prosadila dialektická teologie, spojená především se jménem švýcarského protestanta Karla Bartha. Veškeré náboženství bylo prohlášeno za hříšný projev lidské pýchy, přičemž křesťanství bylo vyňato z kategorie náboženství jakožto zcela zvláštní realita založená na jediném skutečném zjevení svrchovaného Boha (viz 3.1.). Protože je to Bůh, kdo dává lidem víru a tvoří církev, a protože je tedy tato církev z jeho milosti novým stvořením, je třeba odmítnout jakoukoli psychologizaci zvěsti i duchovní praxe a psychologie tedy nemá co dělat ani v církvi, ani v teologii – ani na teologických fakultách.

Přibližně současně s Barthovým vystoupením v Evropě propukla v americké akademické psychologii „behavioristická revoluce“, která postupně ovlivnila rozvoj našeho oboru v celém světě. Pozorovatelné chování bylo prohlášeno za jediný předmět skutečně vědecké psychologie. Nic jiného než chování, říkalo se, nemůžeme spolehlivě a objektivně popsat a měřit, držme se tedy fakt; v praxi nás ostatně konec konců zajímá, jak lidé reagují, jak se v té či oné situaci zachovají a co dokáží, nikoli co si myslí nebo cítí. Tato orientace přinesla určitá pozitiva v prosazování vědeckosti, ve svém celku však psychologii na dlouhá desítiletí těžce poškodila: pustit ze zřetele lidské nitro znamená vykastrovat ji. Dnes již těžko chápeme společenskou mentalitu, ve které se behaviorismus vůbec mohl prosadit. – Psychologie náboženství nebyla sice tímto převratem zcela vyloučena, omezením na zkoumání náboženského chování byla však radikálně okleštěna, nehledě k tomu, že náboženství jako takové bylo nevyhnutelně zneváženo.
Ruku v ruce s behavioristickým omezením zorného pole působil v první polovině dvacátého století proti rozvoji psychologie náboženství všeobecný odvrat vědců a vzdělanců vůbec od náboženství, především v té formě, v jaké je reprezentují tradiční křesťanské církve. Považujeme-li náboženství za iluzi, oslabí to nevyhnutelně i náš respekt k němu jako ke svébytnému fenoménu a bude posílen náš sklon redukovat je na předpokládané příčiny této iluze, například na strach ze smrti, projikovaný oidipský komplex či nástroj pacifikace a manipulace mas. V Evropě oslabovala psychologii náboženství také Freudova hostilní redukcionistická kritika (viz 17.3.), jež získávala postupně na váze – přinejmenším v rostoucí vlivné komunitě psychoterapeutů a jim blízkých intelektuálů. Nábožensky pojatá psychoterapie navazující na pastýřskou zkušenost duchovních byla již na začátku století vytlačena psychoterapií medicínskou.

Druhá polovina dvacátého století přináší obrat, symbolizovaný tím, že na jejím počátku, právě v roce 1950, vyšla kniha „Jedinec a jeho náboženství“, jejímž autorem byl vysoce respektovaný harvardský profesor Gordon Allport. Tento muž bývá označován za průkopníka humanistické psychologie, k jejíž charakteristice patří mimo jiné otevřenost a respekt k náboženství jako významnému lidskému projevu.
Na tomto příznivém obratu se podílí řada faktorů:
– Především psychologie jako celek postupně překonává jednostrannost behaviorismu jak v základním výzkumu, tak ve svých aplikacích, a navrací se zvolna k niterné zkušenosti jako ke svému primárnímu předmětu.

– Druhým významným příznivým faktorem je, že postmoderní věda je sama k sobě kritičtější, než byla věda moderní, uvědomuje si své meze i svou nelegitimní tendenci suplovat náboženství.

– Současně slábne vliv dialektické teologie na teologických fakultách i v životě církví a roste vliv směrů kladoucích důraz na osobní náboženskou zkušenost. To přispívá především k rozvoji pastorální psychologie a k zájmu duchovních o psychoterapii, roste však také přinejmenším tolerance k psychologii náboženství.

– Dále se mění i celková mentalita našeho sociokulturního okruhu, jeho kolektivní vědomí, ve vztahu k náboženství. Na jedné straně sice ještě přibývá ateistů a pokračuje sekularizace, na druhé straně však roste – zejména mezi humanitně vzdělanými lidmi – respekt k náboženství a šíří se nová religiozita, zejména hnutí „New Age“, jež se prosazuje nejen v pěstování spirituality v užším smyslu, nýbrž i v hodnotové orientaci, v psychohygieně a psychoterapii, ve vytváření celkového postmoderního životního stylu. V některých částech světa zaznamenávají pozoruhodné misijní úspěchy islám a křesťanství, zvláště charismatického a fundamentalistického typu.

– Globalizace vytváří multireligiózní společnost: soužití lidí vyznávajících různá náboženství se stává běžným jevem, je ovšem narušováno silnými fundamentalistickými tendencemi, zejména v křesťanství a v islámu. V důsledku toho roste jak popularita, tak i společenská potřebnost religionistiky jako celku, zejména však psychologie náboženství jako její součásti.

– Velmi naléhavá je konečně potřeba zmírnit společenská napětí a odstranit celosvětově nebezpečné násilné konflikty, jež mají významnou náboženskou složku, pokud nejsou dokonce primárně náboženské, jako je tomu například v Izraeli.

Příznivý obrat v rozvoji psychologie náboženství během druhé poloviny dvacátého století je spjat mimo jiné s osobností a dílem C. G. Junga (viz kap.18), který ve svých zralých letech získával stále větší vliv a mnohými je považován – snad poněkud nadneseně – za „psychologa 21. století“. Jungovým hlavním tématem je právě náboženství a jeho budoucnost. Na Junga navazuje transpersonální psychologie, u nás populární zejména díky americkému psychiatrovi českého původu Stanislavu Grofovi (viz 18.4.); i pro ni je náboženství prvořadým fenoménem.

Přes načrtnutý pozitivní vývoj v posledních desítiletích zůstává psychologie náboženství doposud na okraji v psychologii, v teologii i v religionistice. Ještě v roce 1997 David Wulff, jedinečný znalec její historie, resumuje: „Stíhána všeobecným podezíráním, ne-li přímou hostilitou psychologů stejně jako teologů a ohrožována zevnitř sektářskými názory na její předmět a metody, postrádá dosud psychologie náboženství systematický vývoj, který by jí umožnil naplnit příslib, jejž původně představovala“ (s. 28).

V posledních letech se možná konečně „blýská na lepší časy“. Roste frekvence náboženských témat. V roce 1999 věnoval prestižní světový časopis Journal of Personality obsáhlé zvláštní číslo tématu „Náboženství v psychologii osobnosti“. Lze také pozorovat gradaci mezináboženského dialogu, pro který by se psychologie mohla stát jedním z „dorozumívacích jazyků“.

Moderní psychologie má ovšem svoji dlouhou prehistorii, ve které ostatně měla náboženská tématika většinou dominující úlohu. Hluboké psychologické vhledy lze najít například v Augustinových Vyznáních a ve spisech středověkých mystiků. Jak ukazuje například Frýba (1991), autorem jemných introspektivních popisů a vynálezcem psychologicky jedinečných meditačních návodů byli zřejmě již Buddha a jeho předchůdci. Novověcí filosofové a teologové jako Kierkegaard a Schleiermacher jen pokračují v této tradici. Osvícenství pak přináší také – opět nikoli zcela nové – skeptické psychologické pohledy motivované snahou „od-vysvětlit“ náboženství jako něco nadpřirozeného tím, že budou nalezeny jeho přirozené motivy a příčiny; tím je předznamenána reduktivní tradice v psychologii náboženství, výrazně reprezentovaná např. Sigmundem Freudem.

Výhrada vyjádřená slovem „takřka“ je nutná. Ukázalo se totiž, že i nejelementárnější a nejvíce „přírodní“ psychické procesy, jimiž se zabývá psychofyzika, jsou do jisté míry závislé na sociokulturních faktorech.

Typické byly výzkumy, při nichž byly pokusným osobám předkládány podněty náboženského rázu (např. texty) a následně byly tyto osoby dotazovány na myšlenky a city, jež v nich tyto podněty vyvolaly.

Humanistická psychologie je spíše umělá učebnicová kategorie než označení určité školy. Zařazují se sem psychologové zdůrazňující zejména individualitu, vnitřní svět subjektu, jeho hodnotovou orientaci a sociokulturní kontext psychických jevů.

Stačí zalistovat na knihkupeckých pultech odbornou i populární naučnou literaturou nejrůznější úrovně, věnovanou nejrůznějším náboženským směrům, abychom si ověřili, jak vysoce frekventované jsou v ní psychologické pojmy a myšlenky.