3.2. Náboženství a spiritualita jako předmět psychologie

Psychologii jsme vymezili (2.1.) jako vědní obor zabývající se psychickými jevy a jejich souvislostmi, tj. podmínkami jejich výskytu a kvality a jejich vnějšími projevy. Z toho plyne i vymezení psychologie náboženství. V centru pozornosti je náboženské prožívání, psychické jevy náboženského rázu. Co však přesně znamená „náboženského rázu“? Poté, co jsme poznali obtíže s definicí náboženství, nepřekvapí nás, že ani zde nebude řešení jednoduché.

Vyjdeme z uvedené Mrázkovy definice, jež vidí v náboženství „souhrn projevů … vztahu k numinózní transcendenci“. Mezi tyto projevy přirozeně patří množství duševních jevů, respektive prožitků, jež můžeme souhrnně označit jako niternou stránku náboženství. Dále sem patří i viditelné jednání (jehož neviditelnou součástí jsou ony psychické jevy): modlitba a liturgie vůbec, misie, tvorba posvátných spisů, stavba chrámů, mnišská askeze, upalování kacířů i charitativní obětavost. Jako vzdálený projev, snad jen ozvěnu numinózní transcendence lze chápat i čistě formální lpění na náboženské tradici, kde už není žádná osobní zkušenost, ba ani vědomí, že by člověk mohl takovou zkušenost mít nebo postrádat. K náboženství jakožto „souhrnu projevů“ patří i všechny objekty vzniklé náboženským jednáním nebo vytvořené pro potřeby náboženského jednání (třeba i duchovně lhostejnými umělci), tedy chrámy a sakrální umění, posvátné spisy a kultické objekty atd. Stranou neponecháme ani účelové vyznávání, jehož smyslem je vyjádření konformity s většinou, účast na bohoslužbě, jež je motivována potřebou mezilidského kontaktu nebo nadějí na získání různých výhod atd., a konečně ani různé formy pokryteckého zneužívání víry a náboženských citů druhých lidí.

Psychologicky je možno zkoumat náboženství v největší šíři, tedy vše, co jsme právě uvedli, podobně jako je možno zkoumat beletrii, hudbu, kreslený humor nebo strukturu vědeckých institucí – vždyť každá lidská činnost má svůj psychologický aspekt. V ohnisku pozornosti psychologie náboženství je přitom přirozeně náboženské prožívání, na něž usuzujeme jednak z výpovědí zkoumaných osob založených na jejich introspekci, jednak z celého spektra jevů, jež jsou předmětem religionistiky a jež můžeme považovat za vnější projevy náboženského prožívání. Můžeme například srovnávat texty písní užívaných při bohoslužbě různých náboženských skupin a z citově zabarvených slov těchto textů soudit na rozdílnost náboženského cítění.

Chceme-li souhrnně pojmout niterné náboženské prožívání a s ním spojené jednání, resp. chování jedince, máme k dispozici vžitý pojem religiozita (Religiosität, religiousness; české náboženskost se v tomto smyslu běžně neužívá). Lze také mluvit o tom či onom typu zbožnosti, slovu zbožnost se ovšem v religionistice vyhýbáme pro jeho hodnotící přízvuk.

V posledních desítiletích došlo – především v anglosaském světě – k významovému posunu slov náboženství (religion) a religiozita. Vzrostla frekvence slova spiritualita, jež získalo oproti náboženství pozitivní konotaci. Spiritualitou se rozumí spíše niterný prožitek a jemu odpovídající jednání, zatímco jako náboženství se označuje spíše vnější projev a instituce, jež „ryzí“ spiritualitu spíše poškozují. Náboženství se také chápe spíše jako něco spjatého s tradicí, často vyprázdněnou, ve slově spiritualita zaznívá naproti tomu spíše novost, mládí, spontaneita, autenticita, tolerance iracionality a prožitková plnost (Pargament, 1999, Stríženec, 2001, s. 42). V češtině získala podobný, velmi široký význam slova duchovní a duchovnost. Když chce proto například Štampach (2000b) získat pro křesťanskou víru nábožensky hledající čtenáře, nemluví o náboženství, nýbrž o duchovním životě. Mnozí chápou dnes jako atraktivní možnost vést „duchovní život bez náboženství“. Objevily se i návrhy přejmenovat obor psychologie náboženství na obor psychologie náboženství a spirituality (Pargament, ib.).

Pargament odlišuje pojmy náboženství a spirituality takto: Náboženství je hledání významného způsoby, které mají vztah k posvátnu (chápanému přibližně tak, jak o něm mluví Eliade). Patří sem i sledování jiných cílů než spirituálních, pokud je přitom použito něčeho, co je posvátné nebo co má k posvátnému vztah; tyto cíle mohou přitom být legitimní (překonání samoty) nebo nelegitimní (získat nadvládu nad druhými). Spiritualita je hledání posvátného. Spiritualita je centrální funkcí náboženství, jeho „srdcem a duší,“ a psychologie náboženství by jí měla věnovat co největší pozornost. Spiritualita je tedy zahrnuta do širšího pojmu náboženství. Čím větší část svého světa a čím více svých cílů v něm chápe člověk jako posvátné, tím více pro něj mizí rozdíl mezi náboženstvím a spiritualitou.

Pro psychologii se jeví – vedle pojmu náboženství – jako nejvhodnější základní pojem religiozita, a to ve smyslu zahrnujícím jak náboženské prožívání, tak i jednání, jež je s ním neoddělitelně spjato. Spiritualitou budeme rozumět – jak je obvyklé – niterný aspekt religiozity, který vystupuje do popředí, vztahuje-li se člověk k božským bytostem, zejména v modlitbě, meditaci apod., v centru pozornosti může přitom ovšem být i vlastní mysl, nitro, jak je tomu v buddhismu. Podobný, snad o něco širší a nepříliš určitý význam má v češtině – jak jsme uvedli – slovo duchovní, např. ve spojení duchovní život. Další pojmy z tohoto okruhu, které jme v této kapitole zmínili, se objeví především v citacích.

Právě o tuto niternou, prožitkovou stránku se opírají definice odvozené od Otta. Protože jeho numinosum je v podstatě specifický cit, vrátíme se k tomuto tématu důkladněji v souvislosti s psychologií citů (kap. 7).

Je nutno mít na paměti, že religiozitou se rozumí – zejména v sociologii – také rozšířenost náboženství v té či oné populaci.

Anglické significance, jehož Pargament užívá, je slovo „košatější“ než odpovídající české významnost. Znamená také smysl, hodnotu, důležitost.

V tomto smyslu chápe spiritualitu i Smékal (2001), který ji definuje (spíše ovšem teologicky) jako „způsob praktikování duchovního života, jako praxi víry v transcendenci, souhrn způsobů vyjadřování vztahů k Posvátnu nebo vztahování se k Bohu.“

Připomeňme v této souvislosti, co říká Eliade k pojmu posvátna: „Žít jako lidská bytost je na nejarchaičtějších úrovních kultury samo o sobě náboženským aktem, neboť výživa, pohlavní život a práce mají hodnotu svátosti. Jinak řečeno, být či spíše stát se člověkem znamená být ‚náboženský'“ (1995, s. 13).