Díl 1. Psychologie náboženství a její kontexty
Smyslem tohoto dílu je představit čtenáři náš obor v širokých souvislostech, jež určují jednak jeho podobu, jednak koncepci této knihy. Jde mi o načrtnutí jakési přehledné mapy, kterou čtenáři nabízím dříve, než se spolu se mnou vydá na cestu, po níž ho chci vést. Nesnažím se příliš přesvědčit čtenáře o správnosti této mapy, to by vyžadovalo mnoho místa (a ostatně – nemuselo by se to podařit). Informuji ho o tom, jak já vidím „terén“, jímž půjdeme, co považuji za důležité. Řada myšlenek, jež vyslovím, by mohla být stejně dobře obsahem autorské sebeprezentace v úvodu. Chci dát čtenáři možnost, aby si uvědomil odlišnost své vlastní perspektivy od mé, aby se díval vlastníma očima a aby tak se mnou mohl na každém kroku společné cesty vést dialog.
Kapitola 1. Zde a nyní: Západ a jeho náboženství
1.1. Neodbytné otázky
Nejpalčivější problém naší doby spočívá v tom, že – jak dnes volají proroci jeremiášovského typu – národy bohatých států plundrují tuto planetu, vyžírají národy chudých států a prožírají budoucnost světa. To se děje ve jménu víry, že lidské štěstí, jež je považováno za poslední smysl života, spočívá ve stále hojnějším konzumu. Taková je – brutálně vyjádřeno – naše ekonomická, vojensko-politická a v neposlední řadě, možná především, také duchovní realita. (Jung by řekl, že je to především věc duše, kolektivního vědomí i nevědomí.) Kapitáni Titanicu naší civilizace, říká Kohák (2000), svorně ženou loď plnou parou ke srážce s ledovcem, soutěžíce v tom, kdo dokáže rychleji přikládat pod kotel. Úzkost z blížící se katastrofy je přehlušována všeobecným mediálním rámusem a je – psychoanalytickou metaforou řečeno – rozsáhle vytěsňována do nevědomí, mocně však předznamenává všechno, co děláme a také čemu a jak skutečně věříme, jak duchovně žijeme.
Základní otázkou religionisty za této situace přirozeně je, jak různé duchovní proudy reagují na současné akutní globální ohrožení lidstva a jeho lidskosti. Jakou účinnou („fungující“) útěchu a naději nabízejí, k jaké odpovědnosti (a jak působivě) vedou? Jak odpoví euroamerické křesťanstvo a zejména moje vlastní církev? Jak zareaguje naše bohoslužba, naše zvěstování, modlitba, píseň a rituál? Jaké zodpovědné činy zde klíčí? Tato otázka nemůže být ústředním tématem této knihy, je však, stejně jako ona katastrofická úzkost, jejím stále přítomným pozadím.
Moje perspektiva je dána (pomlčím-li o svém osobním a rodinném soukromí) příslušností k Českobratrské církvi evangelické (ČCE). Tato církev je – sociologicky viděno – ve zřejmé defenzívě. Podobně jako je tomu u jiných lidových církví Západu, včetně Spojených států amerických, klesá počet členů, koná se minimum křtů a církev stárne; v Čechách lze mluvit přímo o alergii na církve. Tato skutečnost podporuje u duchovních i u řadových členů vědomí krize, pocit ohrožení a resignaci. Důsledkem je na jedné straně zvýšené lpění na tradičních formách náboženského života a posilování rysů ghetta, na druhé straně (obojí se navzájem nevylučuje) pojímání křesťanství jako něčeho, co sice obohacuje individuální a rodinný život o důležitou duchovní a společenskou dimenzi a garantuje jeho řád, co však není jeho jádrem, nýbrž spíše jakousi sváteční rezervací na jeho okraji.
Zmenšování stáda je mimo jiné vnějším projevem vnitřní nejistoty pokud jde o zastávané učení. Historická a literární kritika Bible, k níž jsou na bohosloveckých fakultách vedeni budoucí duchovní, nachází v této „knize knih“ mýty a legendy, dobově podmíněné názory, symboly a metafory, jež je třeba dešifrovat. Analýza dogmat, včetně těch nejzákladnějších, prokazuje jejich závislost na filosofickém myšlení, jež bylo mezitím překonáno a de facto opuštěno i těmi, kteří tato dogmata považují za nedotknutelná.
Svízelnou vnitřní situaci, do níž se za těchto okolností dostávají mnozí duchovní, vzdělaní v „teologii, která popírá historičnost takřka všeho v evangeliích, k čemu se křesťanský život, láska a naděje upínaly téměř po dvě tisíciletí“, vystihuje velký britský apologeta křesťanství Lewis (2000, s. 81): „Jsem si jist, že kdybych musel předkládat farníkům, kteří jsou ve velké úzkosti nebo pod tlakem prudkého pokušení, obrazné pravdy, navíc s takovou vážností a horlivostí, jakou vyžaduje postavení duchovního, přičemž bych celý čas věděl, že jim sám doslova nevěřím…, čelo by mi zrudlo a zvlhlo a límec by mě škrtil.“
Jako psycholog vnímám zejména starost předních učitelů své církve, že „Boží skutky ztrácejí jakoby svoji ozvučnost, jejich duchovní náboj, který vedl vyznavače až na smrt, nám mizí“ (Smolík, 1994, s. 7.). Tento trend je zvlášť závažný vzhledem k tomu, že postihuje i centrum křesťanské zvěsti, jímž je odpuštění hříchů – všeobecně se totiž ztrácí citlivost pro „hloubku a dosah naší hříšné kompromitace“ (Lochman, 1993, s. 94). Již před padesáti lety nahlédl Lewis (1997a, s. 88), že „… téměř naprostá nepřítomnost vědomí hříchu … pro nás vytváří novou situaci. První křesťanští kazatelé mohli předpokládat u svých posluchačů, Židů, bohabojných i pohanů, vědomí viny. (Že toto vědomí bylo běžné mezi pohany, ukazuje fakt, že jak epikurejství, tak mysterijní náboženství prohlašovaly, i když různým způsobem, že je utišují.) Proto byla křesťanská zvěst v oněch dnech neklamně evangeliem, dobrou zprávou. Slibovala uzdravení těm, kdo věděli o své nemoci. My musíme své posluchače přesvědčit o jejich nepříjemné diagnóze; dříve nemůžeme očekávat, že přijmou nabízený lék.“
O hlubokých proměnách křesťanské religiozity svědčí rozbor 300 výzkumných rozhovorů vedených koncem sedmdesátých let s členy luterských sborů v „nejkřesťanštější“ zemi Západu – Spojených státech (Johnson, 1979). Členové sborů jen výjimečně užívali slov „Bůh“, „Kristus“ či „milost“. Když se ti, kdo interview s nimi vedli, snažili zavést hovor na tato témata, řeč nápadně vázla. Zdálo se, že většina křesťanů v těchto sborech „prostě neshledávala, že by náboženský jazyk – včetně základních symbolů a doktrín křesťanské tradice – byl vhodným nebo smysluplným prostředkem, jímž by mohli vyjádřit svou víru“ (s. 63). Tématem, k němuž se v rozhovorech o svých sborech spontánně stále vraceli, byla zkušenost s pastýřskou péčí o lidi v krizi a vzájemná solidarita.
Z poněkud jiného hlediska charakterizuje současnou křesťanskou Ameriku Berger (1997, s. 120): „Soudobá Amerika – v měřítku větším, než kterákoli jiná soudobá společnost – vyvinula postupy a klišé, jež nám usnadňují vyhnout se všemu, co by standardní provozní postupy, které jsou v pragmatickém, běžné problémy řešícím a ve své podstatě optimistickém životě běžné, mohlo rozbít.“
Co dělat? Teolog z nejvěrnějších odpovídá: „Kdykoli vidíme přežilý a nefungující náboženský provoz …, můžeme to řešit tím, že budeme horlivější nebo pokornější, láskyplnější nebo bojovnější…“, správné však podle něj je „začít s revizí našich představ o Bohu, a hlavně – dát si na své otázky líbit odpověď od Boha samého.“ To je jistě úctyhodný postoj, toužíme však po konkrétnější analýze a odpovídající vizi, pokud možno i po programu a hnutí, jež by ztělesňovalo naději na překonání stavu, ve kterém i nejeden teolog vidí skomírání tradiční religiozity, jejíž reprezentanti se navíc snaží spojit se státem k zajištění svých výhod a k potlačování konkurence (Štampach, 2000a).
Život mé církve je kromě sekularizace aktuálně hluboce poznamenán traumatem, k němuž došlo zhruba před deseti lety odštěpením charismatického Křesťanského společenství, jehož dominantním tématem je znovuzrození a křest Duchem svatým, psychologicky řečeno intenzivní osobní vnitřní zkušenost, zejména citová a volní; nemá-li ji, je křesťan v těchto kruzích s pochybnostmi dotazován, je-li vůbec znovuzrozen či spasen, anebo je-li křesťanem spíše jen „nominálním“. Vztah většiny našich duchovních i laiků k charismatickému hnutí mimo ČCE i v ní samotné je poznamenán ostražitostí, jež vede ke zdůrazňování teologicky správného zvěstování a tradičního střízlivého, až plachého charakteru zbožnosti. Kultivace prožitkového aspektu duchovního života, ať už způsobem vlastním charismatikům nebo katolické či pravoslavné církvi (bohatý rituál, mystické prvky atd.) je značně oslabena. Jungova sto let stará psychologická diagnóza evropského protestantismu jako náboženství omezeného na přežilý a nefungující náboženský provoz bez přesvědčivé osobní zkušenosti se zdá aktuální. Zde je také jeden z vůdčích motivů pro sepsání této knihy.
Hlad po náboženské zkušenosti, zejména niterné, se snaží sytit kromě charismatiků i další proudy probuzeneckého protestantismu, zvaného také evangelikální. Misionáři přicházející ze Západu i z černé Afriky, často s učením, jež musí vzdělaný bohoslovec odmítnout jako intelektuálně ubohé a dryáčnické, nejednou navíc s manipulativními praktikami nebezpečných sekt, kupodivu otvírají srdce i peněženky mnohých a úspěšně „loví“ i mezi křesťany, jež tradiční církve nedovedou oslovit a kteří se cítí zklamáni, ne-li přímo oklamáni svými vůdci a učiteli. Někteří z těchto misionářů přitom vytvářejí pospolitosti budící respekt způsobem svého soužití, charitativní činností i tím, jak dokáží být oporou lidem na pokraji sociálního selhání či psychického zhroucení.
Z náboženského oživení posledních desítiletí těží i „dovoz“ z Orientu. Kvete jóga, nepřehlédnutelně se prezentují hloučky kršnovského hnutí, respekt budí učitelé buddhistické meditace. Pozoruhodné je ekologicky inspirované novopohanství včetně kultu starogermánského Wotana, který se ozývá z písní našich skinheads. Celý obraz české náboženské scény, jež po zdánlivé poušti čtyřiceti komunistických let připomíná dnes spíše džungli, je pestrý a literatura o něm je bohatá. Významné a psychologicky zajímavé jsou i kryptoreligiózní směry reprezentované například některými psychoterapeutickými školami; těmi se budeme zabývat v souvislosti s transpersonální psychologií (18.4.). Pro naši souvislost je důležitý společný jmenovatel všech těchto nabídek na trhu spiritualit, jímž je zprostředkování silných zážitků. Nejednou jsou i zde ve hře metody pochybné a někdy očividně nebezpečné, to však nijak neubírá na naléhavosti otázce, zda je křesťanství schopno (tak se ptá religionista) a zda a jak má (to je hlavní otázka teologova) vyjít vstříc modernímu člověku v jeho hladu po přesvědčivé niterné duchovní zkušenosti.
