Kapitola 2. Psychologie jako věda a jako náboženství
Říci, že psychologie náboženství je to odvětví psychologie, jehož předmětem je náboženství – to je zcela správné a logické, ale poněkud příliš mechanické. Vytváří se tak dojem, že psychologie je jakýsi univerzální nástroj či přístup, který se aplikuje – byť s určitými modifikacemi – na různé „předměty“, mezi jiným i na náboženství. Pokusíme se o plodnější perspektivu: pojmout psychologii a náboženství jako dvě součásti lidské kultury, jako dva způsoby lidského „podnikání“ ve světě, dva způsoby, jimiž se člověk vztahuje k sobě samému i k tomu, co ho přesahuje. K psychologii náboženství se touto cestou dostáváme jako k jedinečnému setkání těchto dvou útvarů, resp. jako k tomu, co z tohoto setkání vzniká.
Tato zdánlivě velmi abstraktní úvaha má zcela konkrétní důsledky. Rozcházím se v ní například s klasikem psychologie náboženství Williamem Jamesem (1902), který si byl – přes svou mimořádně bohatou a dramatickou osobní náboženskou zkušenost – ze své profesorské lenošky jist, že v tomto oboru máme co dělat se stejnými psychickými jevy jako kdekoli jinde, pouze jejich předmět (obsah) je jiný. Bližší je mi Rudolf Otto, který přišel o patnáct let později s tvrzením (bohužel problematickým), že numinózní prožitek je jedinečný. Ustavičná otevřenost pro možná překvapení je nejzákladnějším principem každé vědecké práce.
