6.2 Představivost (imaginace)
Představou rozumíme psychický jev blízký vjemu. Je to obraz předmětu, který není přítomen, pokud vůbec existuje či existoval. Slovu „předmět“ nutno rozumět velmi široce. Představit si můžeme nejen jablko, psa, vůni kadidla či tvář blízkého člověka, nýbrž také určitý pohyb vlastní či cizí ruky, bolest nebo nadšení, případně i celou scénu, ve které můžeme hrát významnou úlohu, jak tomu často bývá ve spontánní (někdy také úmyslné) hře představ zvané denní snění.
Rozlišujeme představy (stejně jako myšlenky a další psychické jevy) spontánní od navozených vlastním úsilím, případně výzvou zvenčí. Do značné míry je můžeme ovládat vůlí, tedy vyvolávat a potlačovat, a jsme tedy za své představy zodpovědni – přinejmenším za to, zda u nich zálibně setrváme, nebo zda je odsoudíme a pokusíme se je potlačit; pro mnoho mravně citlivých lidí jde o významný aspekt spirituality. Moralisté však často přeceňují schopnost člověka ovládat své představy. V podstatě podobně smýšlejí naivní materialisté, jež najdeme i mezi medicínsky a jinak vysoce vzdělanými lidmi: podceňují skutečnost a nesmírnou moc představ, zejména těch, jež neodpovídají střízlivě pojímané realitě. Není obecně přijímáno, že i představa neskutečné věci je psychologickou skutečností.
Časté jsou představy vzpomínkové: většina představ jsou více či méně přesné vzpomínky nebo jejich kombinace. Lze dokonce vést spor (pro nás málo důležitý), zda vůbec existují představy, které vznikají jinak než ztvárněním vzpomínkového materiálu.
Buďme přesní: O vzpomínkovou představu jde tehdy, když je spojena s prožitkem času, ať už je „historicky věrná“, nebo ať jde o vzpomínku zcela mylnou.
Velmi různá, jak situačně, tak individuálně, je živost představ. V denním snění, podobně jako při rozjímání, se obvykle snažíme, aby představy, jež si přivoláváme či vytváříme, byly co nejživější. Trýznivě živé představy, například vzpomínky na prodělané utrpení, se naopak snažíme „zahnat“, zbavit se jich; ztráta schopnosti ovládat je bývá zdrojem silné úzkosti a projevem psychické poruchy.
Po většinu lidí je snadné vyzkoušet si nezávislost určitých představ na vůli. Jde o představy citově nabité a osobně významné, jež dominují našemu vnitřnímu světu a mají rozsáhlý vliv na naše prožívání i jednání. Můžeme jim věnovat pozornost, nebo se od nich odvrátit (asi jako můžeme otevřít, nebo zavřít knihu), daleko méně je však můžeme záměrně měnit.
Zavřete oči a představte si tvář své matky. Nesnažte se vzpomenout na nějakou její fotografii nebo si vybavit konkrétní vzpomínku, kdy jste její tvář viděli. Myslete prostě na její tvář a čekejte, až se v této chvíli objeví před vaším vnitřním zrakem. Při troše trpělivosti bude vaše představa postupně získávat na živosti, snad i na barevnosti. Po chvíli se pokuste změnit citové ladění takto vyvolané, v dané chvíli přítomné matčiny tváře. Vy sami nebo lidé, s nimiž tento pokus provedete, budete pravděpodobně překvapeni tím, jak je nesnadné toto ladění změnit.
Kdo má zkušenost modlitby k Ježíši, Marii apod., mohl by si nyní uvědomit, jaký výraz tváře této postavy se mu samovolně vybavuje při modlitbě nebo i mimo ni. Modlit se jen za tímto účelem by se ovšem věřícímu patrně jevilo nevhodné; taková umělá účelovost by ostatně i psychologicky skutečnou modlitbu značně komplikovala.
Velmi živé představy lze navodit podáním různých chemických látek, zejména halucinogenů. Tyto představy se svou živostí často vyrovnají vjemům. Pokud nezmizí při otevření očí, jde o tzv. pseudohalucinace; od pravých halucinací se liší pouze tím, že je subjekt nepovažuje za vjem, nejde tedy o vjem ve smyslu naší definice (viz 6.1).
Náboženské představy jsou samozřejmě pro psychologii náboženství zvlášť významné, stejně jako jsou významné pro duchovní praxi. Kazatelé a katechetové se zpravidla snaží navodit živé představy, aby jejich zvěst zněla přesvědčivě a aby formovala osobnost posluchačů. O totéž se snaží texty i hudební doprovod písní, modlitby a sakrální umění (i dobře míněný sakrální kýč). Velkým problémem je výskyt náboženských představ, které jsou v rozporu s hlásaným učením. Frielingsdorf (1995) nalezl u mnoha řeholníků a kněží velmi hluboce zakotvenou, více či méně uvědomovanou představu křesťanského Boha jako krutého utlačovatele, jež byla v příkrém rozporu s tím, co na verbální úrovni vyznávali a kázali a co se usilovně snažili prožívat. (Věřící čtenář si možná na tyto řádky vzpomene, až se bude příště modlit „Otče náš …“)
K navozování a usměrňování, možno říci k budování živých náboženských představ jsou určena různá duchovní cvičení, například ignaciánské exercicie. Účinnou pomůckou zde bývá bdění, půst, uspořádání prostředí atd. (viz 5.1.2.)
Intenzivní duchovní život, zvláště soustavná modlitební praxe, se zpravidla opírá o představy a s nimi souvisící city. Učitelé kontemplativní modlitby (Cuskelly, 1994) však upozorňují, že ani sebeupřímnější snaha nezabrání selhání představivosti, načež musí nastoupit modlitba, jež se o ni neopírá; bývá to dokonce považováno za projev duchovního pokroku.
Obtížně zařaditelným duševním jevem je dojem přítomnosti někoho či něčeho v blízkosti subjektu, případně v určitém místě, například vlevo ode mě, na dosah ruky. Tento dojem může být provázen pocitem naprosté jistoty, stejné, jako kdybych tohoto někoho či toto něco viděl nebo hmatal. Jde o vjem (případně halucinaci), nebo o představu?
O neobyčejně vnímavé reflexi vlastních náboženských představ a zároveň o vynikající schopnosti psychologické deskripce (ovšem také o intenzivním a zároveň velmi střízlivém, sebekritickém duchovním životě) svědčí knížka C. S. Lewise Průvodce modlitbou (1997). Lewis uvažuje například o představě protějšku, onoho „Ty“ křesťanské modlitby, Boha neviditelného a vymykajícího se každé představě, přičemž ovšem není psychologicky možné obracet se k němu a zdržet se přitom jakékoli představy. „Neměl jsem na mysli, že ‚zářivá skvrna‘ je mým jediným obrazem Boha, ale že něco takového se objevuje, když se začínám modlit, a setrvalo by to, kdybych neusiloval o něco lepšího ….Mentální obrazy hrají velkou roli v mých modlitbách … Zdá se, že mi nejvíce pomáhají, když jsou prchavé a roztěkané – když stoupají a perlí jako bublinky v šampaňském nebo krouží jako havrani ve větru … Zjišťuji, že všechny obrazy, jimiž nás jako sprškou zaplavuje modlitba, jsou pomíjivé, navzájem se korigují, zjemňují, „oživují“ a propůjčují jakési duchovní tělo (tomu) nepředstavitelnému“ (s. 71-73).
Současný masový odvrat od tradičních náboženství lze přičíst z nemalé části tomu, že pojmy, v nichž je příslušná nauka prezentována, jsou opřeny o představy vzdálené, „vybledlé“ nebo spojené s jinými asociacemi, než které k nim patřily v dobách zakladatelů. Například představa krále, opřená o současnou folklorní realitu království, nemůže v duchovním životě splnit roli dávné představy opřené o zkušenost s panovníkem suverénně rozhodujícím o osudu svých poddaných a zároveň garantujícím řád a bezpečí celé říše.
1. Čím více čteme, píšeme, kalkulujme a zaměstnáváme se racionálním pojmovým myšlením, tím jsou naše představy méně živé, matnější, méně barevné. V dospělosti obyčejně ztrácíme jejich živost, jež je příznačná pro dětství; snad nejvíce se to týká učenců. Živost představ lze ovšem trénovat.
